Obama a McCain o Blízkém východě

Budoucí americký prezident, ať už jím bude kdokoli, bude vstupovat do rozjetého vlaku. Volební období George Bushe bude navždy poznamenáno invazí do Saddámova Iráku a dlouhým obdobím chaosu, který v této zemi nastal, jakkoli to nebylo Bushovým záměrem a možná ani ne jeho chybou. Výsledkem ovšem je, že George Bush a s ním i celé Spojené státy ztratili hodně ze své morální síly, kterou v oblasti měli, a to zejména jako mocnost, která byla po desetiletí angažována jako - relativně neutrálně - vnímaný zprostředkovatel úspěšných i neúspěšných dohod Arabů a Izraelců. Dnes je Bush vnímán jako nepřítel Arabů, a to přesto, že odstranil jednoho z nejhorších diktátorů poslední generace; a že jako první americký prezident otevřeně řekl, že jediným řešením palestinského problému je zřízení samostatného palestinského státu. Vzpomínka na něj bude na Blízkém východě spojena s fotografiemi z věznice Abú Ghrajb. Arabové se také domnívají, že Bush příliš podporoval Izrael, což je v jejich očích možná větší hřích, než cokoli jiného. Od budoucího prezidenta USA očekávají, že to změní.

To je tedy terén, na kterém se pohybuje Barack Obama i John McCain. Demokrat Obama zatím v amerických výzkumech veřejného mínění vede, ale v otázkách zahraniční politiky naopak ztrácí na důvěryhodněji a kvalifikovaněji působícího McCaina. Týká se to i ve všech konkrétních horkých záležitostí současného Blízkého východu, na které se tazatelé sociologických firem jednotlivě ptali, jako je izraelsko-palestinský konflikt, Irák nebo Írán a jeho jaderný program. Právě to přimělo Barracka Obamu, aby vyrazil na zahraniční cestu, která se z větší části odehrávala na Blízkém východě, tedy například v Kuvajtu, Afghánistánu, Iráku, Jordánsku, Izraeli, a Palestinské autonomii, než dnes konečně přistál v Berlíně.

Teprve v budoucích týdnech se dozvíme, zda Obamův pokus ukázat svou zahraničně politickou kvalifikaci přinesl plánovaný výsledek u amerických voličů. Podle ohlasů v arabském světě se to zatím nezdá. Podle výzkumů veřejného mínění by mu sice většina Arabů dala přednost před McCainem, ale s výjimkou Egypta je to náskok vždy jen těsný, a podle jedné agentury dokonce v Jordánsku s McCainem prohrál. Vzhledem k Obamově umírněné a McCainově dosti tvrdé rétorice se nedá mluvit o Obamově úspěchu - vždyť obyvatelé arabských zemí by byli pro takřka jakéhokoli demokratického kandidáta, v minulých volbách podporovali Johna Kerryho. Někteří Arabové sice s uspokojením kvitují, že Obama mluví jinak než republikáni McCain a Bush, a také občas zdůrazňují, že Obamův částečně africký a muslimský původ z něj dělá politika jiného ražení, ale často dělají úplně jiný než pro Obamu příznivý závěr.

Obávají se, že potenciální prezident Obama se bude chtít zalíbit americkým bílým elitám, a že sám nemá dostatečné sebevědomí, aby vedl jinou politiku. Vyčítají mu také, že příliš taktizuje. Je pravda, že často upravuje své výroky podle toho, ke komu mluví. Nedávno vyvolal v arabském světě pobouření, když prohlásil, že bude hájit myšlenku Jeruzaléma jako izraelského nedělitelného hlavního města. Jeruzalém ovšem požadují jako palestinskou metropoli i Palestinci a mají v tom podporu ostatních Arabů. Obama tedy okamžitě prohlásil, že pod nedělitelností mínil, že by Jeruzalém neměl být rozdělen nějakým plotem či zdí.

Zdá se také, že Obama dostatečně nepronikl do povědomí obyvatel Blízkého východu. Lidé obvykle nanejvýš vědí, že slíbil stáhnout americké vojáky z Iráku do 16-ti měsíců po svém případném nástupu do Bílého domu. Ve skutečnosti se ale mnoho Arabů, a zejména Iráčanů, amerického odchodu obává. Obamův slib ovšem byl samozřejmě namířený na americké voliče, kteří jsou iráckou válkou unaveni. Už nyní si ale Obama nechal otevřená zadní vrátka k případné změně postoje. Dodal, že se bude řídit doporučeními svých vojenských poradců. Ti mu ale nepochybně řeknou, že svazovat se jakýmikoli harmonogramy tohoto typu je nerozumné a dokonce i nebezpečné, a tak třeba k žádnému urychlenému odchodu nedojde, ani když bude v Bílém domě sedět prezident Obama. Předvolební řeči se ostatně nedají brát vážně ani v Americe. Mnozí Američané si jistě vzpomínají například na Bushův slib, že přemístí americké velvyslanectví v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma, což by byl krok s velkou symbolickou váhou, ale nakonec se nikdy nic podobného nestalo. Přesto je Bush i v samotném Izraeli velmi oblíbený.

Obama také opakovaně zdůraznil, že je pro to, aby pokračovala jednání s Íránem, a aby USA nevyhrocovaly situaci směrem ke konfrontaci. To McCain využil k ironickému šlehu proti Obamovi, když odpověděl cosi v tom smyslu, že nápad na vyjednávání s Íránem je výborný, a zatím nikoho ještě nenapadl.

To už jsme ovšem u Obamova protikandidáta. McCain oproti Obamovi mnohem méně lavíruje - řekl například, že spíše než o mír na Blízkém východě, což je přímo mantra všech světových politiků, by měly USA usilovat v první řadě o porážku islamistického extremismu, a pak teprve přijde čas na mírová jednání. To je do jisté míry další odklon od americké tradice snaho o roli rozhodčího na Blízkém východě, kterou George Bush opustil jen zčásti. McCainova přednost je právě v jeho čitelnosti. Ostatně jeho voliči jsou lidé, kteří chtějí slyšet jasné slovo a občas i nějaký ten ostrý výrok.

Důležité je ale jistě i to, co říká. McCain pravděpodobně bude usilovat o voliče, kteří už dvakrát vynesli do Bílého domu George Bushe, tedy nábožensky orientované Američany, zejména ty, kteří patří k evangelikálním proudům.

Tito lidé patří mimo jiné k velkým příznivcům americko-izraelské spolupráce, protože v Izraeli vidí stát, který hraje velkou roli v jejich náboženském vidění dějin. Také Obama tedy přispěchal s ubezpečením, že přežití Izraele mu leží na srdci, čímž mířil nejen na evangelikály, ale i na židovské voliče, které osud Izraele pochopitelně také zajímá.

S tím souvisí jeden z nejzajímavějších paradoxů americké angažovanosti v izraelských a vůbec blízkovýchodních záležitostech. McCain je jako Bushův republikánský nástupce už nyní u mnoha Izraelců oblíben. Úplně jinak je tomu ve Spojených státech, kde je už nyní zcela jisté, že naprostá většina amerických židů bude hlasovat pro Obamu, ať už McCain slíbí Izraeli cokoli. Tak jako už dříve američtí židé hlasovali pro Al Gora a Johna Kerryho, přestože George Bush patřil k velmi přesvědčeným spojencům Izraele. Židé totiž téměř automaticky volí demokraty, a konkrétní americká politika na Blízkém východě na tom může změnit jen málo. Mimochodem, například na Floridě tvoří židé asi 5 procent voličů, a právě na Floridě může rozhodnout oněch pověstných pár set hlasů o tom, kdo bude americkým prezidentem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .