O šlechtě

Připomeňme si: Jakékoliv úřední opatření od diskriminace se liší mimo jiné tím, že platí pro všechny a není a priori namířeno jen proti předem vybrané skupině osob. To, co vypracoval 5. května 2004 policejní kapitán ing.Šamalík a podepsal jeho nadřízený podplukovník JUDr.Jiří Šimek nese diskriminační znaky a bylo namířeno proti starým českým rodinám, kterým se v dokumentu říká pracovně šlechtické rody. To byl hlavní důvod, proč se o podivném přístupu policie ke šlechtě psalo před třemi lety.

Pozemkové úřady byly tehdy v dopise vyzývány, aby policii okamžitě informovaly, zda u nich o lesy nebo půdu již požádali dědici šlechtického rodu a pokud ano, s jakým výsledkem. Důvody podle ministra Grosse byly v tom, že podle policejních poznatků restituce šlechtických rodin nesou "znaky podobných pochybení". Ať je tomu jakkoliv, v právní zemi není možné ani v pracovním styku takováto označení používat. Z dikce oficiálního vyjádření pana Grosse je evidentní, že se z tehdejšího protiprávního jednání policie diplomaticky vyvlékl. Z dokumentů, které jsou dnes k dispozici ale vyplývá, že kvůli snaze zabránit restituci šlechtického majetku byl na policii dokonce za stanislava Grosse založen speciální tým s názvem Majetek. Na šlechtu bylo pohlíženo jako na nepřátelskou skupinu a něco z té doby dodnes u nás přežívá, a proto by stálo za to poukázat na to, čím šlechta ve skutečnosti byla.

Tak zaprvé šlechta byla svou podstatou a státním zřízením ve středoevropském prostoru ušetřena národnostních sporů, protože její politické povinnosti byly určovány výhradně službou Českému státu, králi a císaři. Zadruhé jádro české šlechty patřilo vždy k českému národu a ani jinak nemohlo: česká šlechta vznikla z družiníků Přemysla. Za raných dob českého království, kdy celý venkov hovořil pouze česky, hovořila česky i šlechta, která rovněž žila na vekově. Dokladů je o tom nespočet: od rytířských zpěvů počínaje, přes knihy zemských práv a vojenské názvosloví šlechty až po budování kulturních institucí na svých hradech a zámcích či jejich podílu na zřízení Národního muzea a jeho časopisu, který je dodnes vůbec nejstarší stále vycházející českou tiskovinou.

Vedle těchto rodin usídlila se v Čechách a na Moravě v průběhu staletí i řada rodů původu zahraničního, ale vzhledem právě k tomu, že žily na venkově, část se jich naučila česky a splynula s národní pospolitostí. Tato část české šlechty prokázala i v krizových dnech v letech 1938 a 1939, kdy podepsala prohlášení proti okleštění českého území adresované prezidentu Benešovi a druhé, které bylo určeno prezidentu Háchovi, na čí straně stojí. Poslední věta druhého dopisu ze září 1939 zní: Chceme se vždy a za všech okolností hlásit k českému národu.

"Způsob, jakým policie jednotlivé úřady obesílala, nebyl úplně korektní," řekl v roce 2004 MF Dnes zástupce ředitele Ústředního pozemkového úřadu v Praze Kamil Kaulich. Toto stanovisko je příliš mírné pro čin, který překračuje demokratické normy a vzbuzuje antipatie či závist vůči jedné skupině obyvatel. Snaha tehdejšího ministra vnitra Stanislava Grosse vyznění policejních dopisů bagatelizovat slovy: "Nevidím důvod, proč by příslušníci šlechtických rodů měli být znepokojeni, týká se jich to jen zprostředkovaně," jen poukazuje na nízkou právní kulturu, která panuje v řadách policie. Dopis přece diskriminoval skupinu osob. Příště může jít o cizince, vysokoškoláky, těhotné ženy, brýlaté jako v Kambodži, Romy nebo Židy. Něco takového, byť jde jen o pracovní označení, je v civilizované zemi zásadně nepřípustné. Lze skoro s určitostí říci, že za podobný přestupek by třeba v sousedním Německu musel ministr vnitra okamžitě odstoupit. Na tomto případě tehdy byla zvlášť obskurní ta skutečnost, že v jednom z policejních dopisů se přímo nabádaly úřady k prověřování restitucí hraběte Richarda Belcrediho, jehož otec Karel Belcredi se podepsal pod oba citované dopisy a tudíž jeho postoje jsou lehce dohledatelné a zasvěcenější veřejnosti doma i v Evropě dobře známé. Jeho děda, který se jmenoval stejně Richard a byl svého času rakouský ministerský předseda a později prezident nejvyššího správního soudu, prosadil v Čechách povinnou výuku češtiny, pokusil se o federalizaci Rakouska-Uherska a po rakousko-pruské válce v roce 1866, jako odpůrce dualismu, tedy znevýhodnění Čech, byl nucen odstoupit.

Šlechta je ve společnosti tou vrstvou, která necíctí potřebu se stále stvrzovat ve svém statutu, neboť ten je ji dán už narozením (díky tomu přežila i ponížení obou totalit: hnědé i rudé). Šlechta - ve svých nejlepších představitelích - předvádí a předváděla jiný typ chování: nemusí a nemusela dělat úkony, aby ostatním i sobě dokázala kým je a může a mohla si mnohem snáze dovolit říkat i velice nepříjemné věci nahlas, aniž by ji to ohrozilo. Tímto typem chování šlechta udržuje ve fungujících společenstvech smysl pro čest, pravdomluvnost a vysoké způsoby jednání.

Podobně vidí úkol šlechty i paní Polyxena Czreninová, rozená princezna Lobkowitzová: "Být dnes šlechticem je jen závazek: vychovat dobře potomky. Zachovávat zlaté pravidlo: konej dobro, varuj se zlého, miluj Boha nadevšechno a bližního jako sám sebe. V tom je podstata dobrého života. Majetek je nám svěřen od Boha jen k zvelebování pro budoucí generace." Tím, že se do Čech a na Moravu šlechta vrátila, dostal náš život po roce 1989 o jeden rozměr navíc jako ho dostává třeba život v našich řekách s návratem lososů. Každá doba očekává něco od duše. Návrat šlechty a lososů našim duším připomíná oč jsme byli chudší a je tedy výzvou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .