O oživování přízraků minulosti

Jakmile vstoupí do veřejného mínění, jsou tam a nelze se jich zbavit. "Duchů, jež jsem vzbudil, nemohu se zbýti", stěžuje si Goethův Faust.

Z hlubin nevědomí se do myslí mnohých nás Čechů stále více vtírají přízraky. Mají společného jmenovatele, vnímáme je jako ohrožení zvenčí. Jako nebezpečné cizáky, Němec uchvatitel, feudální despota a dodejme do třetice, papeženec, který nám chce vzít víru. Ten třetí není dnes tolik aktuální, přesto si ho raději držíme od těla. Dnes nás znepokojují hlavně sudetští Němci a kauza Kinský.

Někteří politici hovoří o našich národních zájmech, zatím se je nepodařilo uspokojivě vysvětlit, tedy tak, aby bylo každému, nebo skoro každému, jasné oč jde. Zdá se, že nejpřijatelnější definicí našich národních zájmů je schopnost odolat právě tomuto trojjedinému ohrožení. Naše podlehnutí by pak mělo nedozírné následky. Nejen "nový Mnichov", ale patrně i nějakou "novou dobu Temna".

Je to jako zlý sen. Noční můra. Zkusme se štípnout do hřbetu ruky, abychom se probudili a ověřili si, jak je to v současném reálném světě a v dnešní reálné Evropě. Zda to, co nás skutečně ohrožuje jsou tyto přízraky anebo zda je tím něco jiného. Obávám se, že pravděpodobnější je to druhé.

Říkám-li "přízraky", neznamená to, že tyto hrozby nikdy neexistovaly. Byly tu. Ale kdysi stejně jako strašidlo komunismu, které ohlásili Marx a Engels ve svém Manifestu v roce 1844. To bylo kdysi. V 21.století obcházejí Evropu a svět, tedy i nás, jiná strašidla. Lépe řečeno jiné reálné hrozby. O těch bychom měli vědět především.

Orientovat se na minulá nebezpečí se politicky nevyplácí, o tom bychom měli něco vědět. Už dvakrát jsme na to totiž doplatili. Za první republiky jsme se obávali obnovy habsburské monarchie. Naše tajné služby se do 30. let minulého století zaměřovaly na ubohé Rakousko. Ohrožení přišlo odjinud, z hitlerovského Německa. Po roce 1945 se říkalo již nikdy nezaměstnanost, již nikdy Mnichov. Ohrožení přišlo odjinud, ze stalinského Sovětského svazu. Toto bylo řečeno už mnohokrát. Zdá se, že bez valného účinku.

Politikové našich tří voličsky nejsilnějších stran vsadili na noční můru a z mrtvýchvstání přízraků minulosti. Mnozí publicisté jim přizvukují. Ti, kdo preferují, "denní vidění", kdo si uvědomují nikoli zdánlivé nýbrž reálné ohrožení naší národní existence, jsou v menšině. Proč to tak je. Asi nás sebezáchovná integrace Evropy zaskočila a my nejsme na vstup do tohoto procesu psychologicky připraveni. Asi ani naše politická elita nemá dostatečně jasnou, srozumitelnou a motivující vizi, čili představu naší budoucnosti. Proto propadá "nočnímu vidění", tedy fascinaci přízraky, živenými dávnou, ale nepřekonanou zkušeností.

Podezírám tu naší elitu, že takovou představu neměla nikdy. Po listopadovém převratu spoléhala na to, že to půjde tak nějak samo. Sám od sebe se obnoví trh, automaticky se vytvoří občanská společnost a s fungováním politických stran nastanou tak zvané standardní politické poměry. Fungující demokratická společnost však není výsledek spontánního přírodního dění, jako třeba deštný prales, je výslednicí kulturního usilování. Předpokládá obecné minimum vzdělanosti, tedy moudrosti a mravnosti. V tomto ohledu není náš výkon nijak znamenitý, spíše naopak. A protože cítíme, že jde do tuhého, oživujeme přízraky minulosti.