O nedávných výročích a jiných věcech

Na vysokých školách bylo v těchto dnech zkouškové období a já tedy zkoušel. Přesněji řečeno prováděl jsem tzv. zápočtové pohovory na téma, které si každý student určil sám. Každý den šest až osm studentů. 25. února jich bylo sedm. Nakonec jsem každému připomněl, že je pětadvacátého února, a zeptal se, co jim to datum říká. Nikomu neřeklo nic. Zpřesnil jsem tedy otázku a přidal letopočet 1948. Dva zareagovali, i když nepřesně. Řekli: "Ahá... myslíte komunisty, že?" Třetí studentka si popletla 25. únor a 21. srpen o dvacet let později. - Říká to mnoho. A na několikerý způsob.

Většina mých studentů nemá představu o tom, co se událo za poslední půlstoletí. Ve škole se to nedověděli. Až na výjimky končí výuka dějepisu na gymnáziích 2. světovou válkou. Jednomu z mých studentů to profesorka dějepisu vysvětlila tak, že dokud žijí pamětníci, nelze mluvit o dějinách. Mýlila se. V historiografii existuje obor zvaný současné dějiny (Němci mu říkají "Zeitgeschichte"). Obávám se, že u té nešťastné dámy nešlo o svérázné pojetí metodologie historické vědy, ale o bezradnost. Takových je mezi našimi středoškolskými dějepisáři asi víc. Postiženi však jsou nejen oni.

Základní, i když jen předběžnou představu o minulosti si člověk vytváří zpravidla jako dítě. Pramenem jsou mu osudy jeho nejbližších. Tedy rodičů a zejména prarodičů. To však u nás, zdá se, většinou nefunguje. Na nepředávání kolektivní paměti rodinou navazuje blokáda předávání historické paměti školou. Důsledek? Nadčasová témata - a takových je v duchovních dějinách víc - si musí každá generace objevit po svém. S tím ovšem, že je třeba neobjeví. - Staré latinské úsloví Historia magistra vitae (čili historie je učitelkou života), respektované intelektuálními elitami starověku, středověku a snad ještě tu a tam v minulém století, přestává platit.

Občas bývá citován výrok amerického myslitele George Santayany: Národ, který nepochopil svou minulost, si ji musí zopakovat. Zní hezky. Navíc je výstižný. I když je u nás občas citován, existuje proti smyslu jeho poselství téměř pudový odpor. Projevuje se např. tím, že někteří svědkové naší minulosti (mám na mysli oběti komunistické perzekuce) jsou často vnímáni jako obtížní exoti.

Jiný příklad: když se dostane na přetřes v médiích (i u mých studentů) strádání za komunistického režimu, bývají často vyzdvihována tato fakta: nebýval k dostání toaletní papír, tropické ovoce, a nedalo se vycestovat na Západ. Společným jmenovatelem těch stesků je omezení komfortu. Říkám si: smělo se cestovat k Balatonu, měli jsme hrušky a jabka, a v toaletní nouzi stačily rozřezané noviny. To nejdůležitější, a přitom nejrozšířenější, však zůstává v této reflexi stranou. Informační blokáda, ideologická indoktrinace a bezbřehé lámání charakterů. Toto měli dnešním mladým sdělit jejich rodiče a prarodiče.

Oklikou se vracím k nedávnému výročí palachovskému a zajícovskému. Bylo řečeno, že oběma mladým mužům se nepodařilo vyburcovat národ z letargie. Nedovedu si představit naléhavější výzvu než sebeupálení. Přesto nezapůsobila. - Pátrám ve své historické paměti, zda se kdy podařilo přehodit individuální sebeobětí výhybku dějin. Nenapadá mě mnoho takových příkladů a nejsem si jist, zda jejich kontext je srovnatelný s tím tehdejším naším. Spíše se mi zdá, že Palach i Zajíc se ozvali, když už bylo rozhodnuto. Že ty miliony jimi oslovených to už předtím vzdaly. Tak jako ti dnešní rodiče a prarodiče, kteří nechtějí vydat svým potomkům počet že svých životů.

Obávám se, že způsob, jak spektakulárním činem probudit národ, neexistuje. Že je tu jen možnost masarykovské drobné práce jednotlivců tváří v tvář, od úst k ústům, a doufání, že jejich součet za něco vydá.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .