O Martině Sáblíkové, sponzorech a reprezentaci

Juniorské rekordy a čtvrté místo na olympiádě jsou dokladem mimořádného talentu, nicméně ve sportu, který u nás nemá valnou tradici a ani pro něj nejsou podmínky. Co teď s tím? Postavit Sáblíkové rychlobruslařskou dráhu, aby nemusela čekat, zda někde zamrzne rybník, anebo jí u některé dráhy v bližším zahraničí koupit byt, aby mohla najezdit těch tisíc kilometrů, které jí ve srovnání s konkurencí chybí?

Jsou země, které kvůli olympijským medailím, vlajce na stožáru a hymně na prestižní akci kupují šampióny. Na špičkové sportovce lze pohlížet jako na výhodnou akvizici, reklamní objekt, který propaguje zemi, za kterou závodí. Pokud má ale česká rychlobruslařka nabídky státního občanství ze zemí, kde se tento sport těší všeobecné popularitě, nemusí za tím být automaticky zištné motivy. Může to být i projev respektu k někomu, kdo svou pílí dokázal, že si podmínky, srovnatelné s elitou ve své disciplíně, zasluhuje.

Je dobré vědět, že příběh bruslařky z českých rybníků ještě nekončí. Sponzor se určitě najde, ať už u nás, anebo někde jinde. Těch tisíc kilometrů bude stejně muset najezdit Martina Sáblíková. Stále to bude její příběh, půjde o její talent, její vůli a její vítězství. Kdo se na její dřině svým logem přiživí, asi není úplně jedno, ale určitě to není to nejdůležitější. Logicky ať je to ten, kdo jí pomůže. Pro neznámou mladou sportovkyni mohlo být v Turíně ctí nést na úvodním ceremoniálu českou vlajku. Po tom, co na olympiádě předvedla, to už ale může být jenom naopak. Poctěni budou ti, které Martina Sáblíková svolí reprezentovat.