O málo známých okolnostech 18. června 1942

Shodou okolností právě v těchto dnech se mi dostala do ruky práce mladého archiváře Vojtěcha Šusteka nazvaná "Malý český člověk a nacistický teror během tzv. heydrichiády". Autor v ní přináší mnohé detailní informace, které bohatě doplňují individuální zážitky pamětníků a ilustrují tak onu atmosféru teroru, která tenkrát naši zemi zachvátila. Hrůzná fakta bezhlavého zatýkání a poprav se zde proplétají i s popisem teroristické propagandy, která měla Čechy zastrašit natolik, aby pomohli k dopadení atentátníků a aby je přešla chuť k dalším odbojovým akcím.

A zde je zajímavý jeden den uprostřed heydrichiády - totiž 18. červen 1942. Nacisté skrze své české kolaboranty dali vyhlásit, že pokud do 18. června nebudou vykonavatelé útoku na Heydricha dopadeni, bude zastřelen každý desátý Čech. Zejména zmínka ministra Emanuela Moravce v Brně o tak zvaných decimačních opatřeních prováděných už starými Římany zavdala podnět k nejhorším obavám. Kolaborantští novináři tyto obavy vydatně přiživovali a v novinách se objevovaly titulky jako "Už jen 50 hodin nás dělí od katastrofy českého národa". Asi to nebylo míněno vážně, protože v nacistickém zájmu nebylo zbavit se vysoce kvalifikované české pracovní síly, ale nedalo se docela vyloučit, že Němci ve svém vzteku mohli jít i proti svým zájmům.

V této souvislosti není zcela jasné, proč právě onoho 18. června ráno, tedy v poslední den propagandistického ultimata - byl zahájen útok na pravoslavný kostel v pražské Resslově ulici, kde se pak vlastními zbraněmi zastřelilo několik parašutistů včetně obou atentátníků Gabčíka a Kubiše. Hlavní nejasností zůstává, proč oba útočníci na Heydricha porušili striktní rozkaz, který dostali před odletem z Anglie, že za žádných okolností nesmějí vejít ve styk s jakýmikoliv činiteli domácího či zahraničního odboje. Porušením tohoto zákazu se o nich dověděl jiný parašutista Karel Čurda, který pak pod vidinou desetimilionové odměny přivedl gestapo na stopu oznámením jmen odbojářů, kteří o úkrytu v pravoslavném kostele věděli, a ti pak pod nelidským mučením onen úkryt prozradili.

To, že k útoku na kostel došlo přesně v den propagandistického ultimata 18. června mohlo znamenat i využití určité shody okolností k tomu, aby si Češi při dopadení mrtvých atentátníků zhluboka oddechli, že nedošlo k decimaci celého národa. A tak jen heydrichiáda ještě v dostatečně hrůzné síle další dva týdny pokračovala, včetně opakování lidického osudu v obci Ležáky.

Jakkoliv pro ty, kdo tehdejší hrůzy nezažili, je těžké popsat strašnou atmosféru, kdy skutečně šlo tomuto národu o život, není snad zbytečné vyzvat dnešní věčné nespokojence, aby uznali ten nebetyčný rozdíl mezi naší situací tehdy a dnes. Bylo by záhodno, abychom vnesli do našeho politického chování více pokory a vděku všem, kteří se zasloužili o to, že Evropa se po dlouhých desetiletích vymanila nejen z nacistické, ale i z následné neméně kruté vlády komunistické.