O císařových nových šatech

Jako kdyby se jednoho večera objevil na obloze měsíc v úplňku, ale tou trvale odvrácenou tváří. Víme sice, že je, kdysi ji dokonce kdosi zmapoval, ale ať si raději zůstane na opačné straně, bůhví, co by z toho mohlo vzejít.

Exemplárním zosobněním tohoto výjevu je shodou okolností premiér. Sympatický mladý muž. Má za sebou pozoruhodnou politickou kariéru. Naučil se šikovně mluvit. Stanul v čele politické strany, protože nikdo lepší prý nebyl. Ta strana není bezvýznamná, naopak, ale není na tom dobře, má řešit svou vnitřní krizi a vsadila na toho mladého muže. - On má jakési handicapy, ale v zájmu budoucnosti (jeho osobní, jeho strany i národa) vznikla jakási nepsaná úmluva o nich nemluvit. A kdyby někdo přesto promluvil, pak raději neslyšet.

Nyní se to spodní prádlo veřejně propírá. Mluví se nejen o původu peněz na domek, ale i o tom, jak byl dnešní premiér přijat na vysokou školu, jak ji vlastně absolvoval, v jakých kruzích a s jakými kruhy podniká jeho žena atd. Je to nepěkné. Ukazuje se, že premiérovi, který sice absolvoval potřebný výcvik v chování na politické scéně, chybějí důležité instinkty. Bylo to vidět na tom, jaké spolupracovníky si vybírá, jakých se zbavuje. Je to vidět na tom, že nevnímá svou současnou šlamastiku jako situaci, jejímž nejelegantnějším řešením by bylo jeho odstoupení.

Malér - musím ale dodat, že pořádný - je v tom, že premiér tu není nějak výjimečně černou ovcí. Ani jeho strana. Kdyby se v tak soustředěném světle ocitl jiný (a jiná strana), dopadlo by to bůhvíjak. Netvrdím, že kdokoli jiný. Ale asi mnohý. A to je právě ten zdroj situační tísně. Zavedli jsme si - anebo spíše jsme převzali - kulturu všeobecného předstírání (autorem toho termínu je publicista Ondřej Štindl). Drobné podvůdky jsou takřka stavivem našeho života. Za nimi se snadno skryjí ty větší, a pak i ty velké. Ale platí nepsaná dohoda raději o tom nemluvit, aby se nám společenský provoz náhodou nesesypal. Nu, a teď se o tom mluví.Televize nám předvedla rezidenci, kterou si pořídil pan Tlustý. Trochu připomíná tu, co si pořídil pan Sládek, republikán. Přijdou snad na řadu další politici a to, co si stačili pořídit?

Je to jako v Andersenově pohádce o císařových nových šatech. Vzpomínejme: nevinné pachole tam řeklo nahlas, co všichni věděli, ale vědět nechtěli. Že císař je nahý. Pan Kalousek není nevinné pachole. Je to muž, k němuž se vztahují mnohá podezření, ale nelze mu nic dokázat. Všichni ale víme, že císař je nahý. V té pohádce to skončilo bleskovou očistou. Katarze se tomu říká. Je to možné i v nepohádkovém prostředí reálné demokracie České republiky? Co když zvítězí tzv. pragmatismus, našimi politiky tolik oceňovaný? Prostě v tichosti odtroubit a dělat, že se nic nestalo. To se povedlo po aféře se slečnou Lewinskou manželům Clintonovým. Tam tomu pomohla potenciální politická kariéra exprezidentovy manželky. U nás to může dopadnout podobně. Ambicí a příležitostí k politické kariéře je tu dost.

Biblicky se tomu říká rozpoznat čas navštívení svého. Co se stane, bude-li rozhodnuto nerozpoznat? O odpověď se nepokusím, byla by označena za spekulaci. Ale tu otázku bychom si měli připustit.