O českém autismu aneb proč nejsme svobodní

1. březen 2010

"Bylo to v bytě (bohemisty) Williama E.Harkinse (v New Yorku), kdy jsme se jednoho dubnového večera 1968 sešli s Václavem Havlem... Václav Havel nám líčil situaci v Československu a nadějný další vývoj. Budou nejdříve jen čtyři politické strany, ale všechny na jedné úrovni, komunisté už nebudou mít vedoucí úlohu... Znovu začnou vycházet Lidové noviny, první číslo by mělo mít úvodník Ferdinanda Peroutky...

Bylo mi přitom radostno, ale těžko zároveň. Havel samozřejmě nemluvil rovnou o pádu železné opony, ale o její fatální perforaci. Já jsem měl ale před očima geopolitickou mapu Evropy, sovětský ústup z karibské krize, pád Chruščova, sovětské úsilí nabýt zpět ztracenou velmocenskou půdu a jedno jsem si nedovedl představit: že by byl Sovětský svaz v rukou Brežněva schopen unést další rozmělňování své moci v místě nejcitlivějším, uprostřed Evropy."

To je úryvek z pamětí profesora politologie Zdenka Slouky s názvem Jdi po skryté stopě. Zaujal mě proto, že jsem jen o tři měsíce později měl podobné pocity. Byl jsem zrovna v Rusku na brigádě na Sibiři, kde jsem viděl dobrovolníky jak se hlásili před úřady jako vojáci, aby šli na pomoc komunistům v Praze, kteří podle nich byli v ohrožení, protože je v Praze, jak psaly ruské noviny, věšíme na lucerny. Když jsem se v červenci vracel do Prahy, posledních pár desítek kilometrů před Čiernou pri Čope jsem neviděl podél železnice nic jiného než tanky, obrněné transportéry a nákladní auta. Zdálo se mi zřejmé, k čemu se schyluje, jenže sotva jsem přejel hranice, všude jsem se setkával s nadšením, ač v té době bylo možné si už v Praze či Brně nebo Bratislavě koupit německé či jiné noviny, v nichž se o možné okupaci Československa psalo. Skoro nikdo o tom v Praze nechtěl slyšet nebo se říkalo, že si to Rusové nemohou dovolit. Zároveň jsem si tehdy vzpomněl na slova mého dědečka, který mi vyprávěl, že podobně slepí a hluší jsme byli v roce 1938, ale i v roce 1947 a 1948: těsně před únorovým komunistickým pučem skoro všichni politici spoléhali jen na prezidenta Beneše a odjeli na zabíjačku na Moravu, jak píše prof.Slouka a signály o kterých se rovněž všude psalo, jsme zase nechtěli vnímat. To mi potvrzovala později i Ivanka Tigridová, která v únoru 1948 byla v Praze, zatímco Pavel Tigrid už zůstal v zahraničí, protože věděl, co přijde.

Podobné pocity mívám i dnes, když slyším, že finanční krize je jen běžnou chřipkou ekonomiky, že problém oteplování planety neexistuje a že šetřit s energií nemusíme, protože lidstvo si vždycky se vším přece poradilo, a přitom celá naše civilizace již vážně diskutuje o tom, že vstupujeme do fáze celkové a zásadní přestavby hospodaření se zdroji, s půdou, vodou a energiemi. Lidstvo se poprvé za celou dobu své existence dostalo do situace, že si uvědomuje, že některé suroviny jednou dojdou, že změny, které na nás čekají budou zřejmě nejzásadnější za několik posledních století, což nutně změní i politiku: dělení na pravici a levici se ukáže jako hrubě zastaralé. Václav Cílek tvrdí, že celou zásobárnu ropy spotřebováváme dvakrát rychleji, než se čekalo. "Kdybychom měli růst stejným tempem, tak za dvacet let spotřebujeme pět nalezišť v Saudské Arábii."

Slyšíme-li ale naše politiky zrovna letos před volbami o čem se baví, jak s námi diskutují, jaké problémy je zajímají, jen potvrzují, že jsme se z českého politického autismu dodnes nevyléčili: žádné ze skutečných témat, která ohrožují naší civilizaci, tedy nás voliče v Čechách a na Moravě, v jejich řečech neslyšíme. Dostali jsme se evidentně do pasti: nejvíc co nás ohrožuje je způsob naší politiky, její sebestřednost a banalizace, jen si to nechceme připustit. My občané se toho bojíme a politici to využívají. To je ten nejtvrdší důkaz toho, že nejsme ještě svobodní: Nevíme kde jsme a co chceme a politici důležitá témata mohou ignorovat. Náš "morální orgán" je zakrnělý dvěma totalitami. Václav Cílek se ptá takto: Když se vědci chovají jako děti, když se miliardáři chovají jako děti, politici jsou spratci... jak já bych měl být dospělý?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

Spustit audio