Nové velmoci na Blízkém východě

Jedním z nejdůležitějších rysů tohoto pohybu je fakt, že jde o nearabské země. Kdo je dneska významným hráčem v oblasti mezi Středozemním mořem a Střední Asií? Je to především Turecko, Írán a Izrael, tedy státy s převažující tureckou, perskou, respektive židovskou kulturou. Tradiční velcí arabští prvoligoví hráči, jako Egypt, Sýrie a Irák jsou z různých důvodů oslabeni nebo dokonce "na střídačce", abychom použili i zde sportovní názvosloví. To je do budoucna významná změna.

Je tu však přece jen jedna tradičně silná arabská země, která v uplynulých letech posílila a stojí v Perském zálivu jako hlavní protiváha zmíněného Íránu. Je to samozřejmě Saúdská Arábie. Právě Saúdské Arábii a Turecku bych chtěl v tomto příspěvku věnovat bližší pozornost. Na těchto zemích bude záležet více než na ostatních, jak se bude situace v regionu dále vyvíjet. Začněme Saúdskou Arábií. Asi není třeba připomínat, že jde o zemi s velkými zásobami ropy, obvykle se udává, že Rijád ovládá celých 25 procent světových zásob. Saúdové jsou schopni vyvézt až deset milionů barelů ropy denně, a jsou tedy už jen z tohoto důvodu významných světovým hráčem. Jsou tu i jiné důvody, proč se Saúdská Arábie dostala do pozornosti světa. V jejím čele po nedávné smrti krále Fahda stanul jeho poloviční bratr, král Abdullah Bin-Abd-al-Aziz Al Saud, který už dříve měl v rukou velkou část moci. Od svého nástupu provádí opatrné vnitřní reformy a zároveň tlačí zemi do nové role vůdčí síly regionu. Například když nedávno přiletěl král Abdullah na návštěvu do Londýna, už letištní personál pochopil, že přijel "někdo". Z Rijádu přiletělo hned pět strojů plných poradců, - lékařů a sester - , a také členů rodiny, včetně části ze třiceti manželek. Čtyři-a-osmdesátiletý král přijel se svými britskými partnery jednat o zásadních otázkách dalšího vývoje v Libanonu, Iráku, Palestiny, ale i Íránu. Ve všech těchto záležitostech má Rijád co říci. Jak známo, právě v Libanonu, ale částečně i Palestině a Iráku se odehrává boj mezi silami, které hledají své patrony buď v Íránu - a nebo právě Saúdské Arábii. Rijád, do nedávna velmi pasivní stát, se etabloval i jako nad-regionální hráč. Kupříkladu když se nedávno král Abdullah setkal s papežem Benediktem 16, dal tím celému sunnitskému světu najevo, že on nemá s vůdcem katolického světa žádný problém. To je poté, co papež vyvolal nelibost milionů muslimů svými - údajně - proti-islámskými výroky velmi důležité pro další soužití Západu a Východu. Abdullah přichází se stále novými diplomatickými iniciativami. Navrhl například zřízení mezinárodního centra pro obohacování uranu, které by leželo v nějaké neutrální zemi. Tím by umožnil některým blízkovýchodním zemím bezpečně rozvíjet jaderný program, ovšem pod mezinárodním dohledem a zároveň bez ztráty tváře. Byl to také Abdullah, tehdy ještě v roli korunního prince, kdo před 5 lety formuloval takzvanou Saúdskou iniciativu, která se později stala "arabskou iniciativou". Šlo o nabídku arabských zemí Izraeli, že arabský svět uzná jeho právo na existenci a uzavře s ním mír, pokud se Izrael stáhne ze všech území obsazených v roce 1967. K realizaci této dohody nedošlo, ale přesto se jednalo o revoluční krok - do té doby většina arabských zemí zastávala vůči Izraeli jedinou linii, kterou bychom mohli shrnout do hesla - žádné jednání, žádné uznání. Arabská iniciativa tedy možná připravila psychologickou půdu pro možné arabské ústupky na blížící se konferenci Anapolisu, která se má konat koncem tohoto měsíce. V tomto směru, zdá se, Rijád nahradil Káhiru, vůbec první a nadlouho jedinou arabskou metropoli, která kdy Izrael uznala. Druhou zemí, která může v tomto konfliktu sehrát významnou roli, je Turecko. To je už dlouhodobě nejbližším izraelským spojencem v oblasti. To se ovšem týkalo především dosavadních sekulárních vlád a turecké armády, která dokonce s Izraelci pořádá společná cvičení. Je logické, že po vítězství islamistů z řad Strany spravedlnosti a rozvoje, a po protlačeni islamistického prezidenta z jejích řad do čela země, se muselo něco na turecké zahraniční politice změnit. A nepochybně se změnilo. Islamisté nejsou zdaleka tak nadšenými přáteli židovského státu jako turecká armáda, ale Turecko má své dlouhodobé zájmy a ty ho pravděpodobně i nadále budou držet v jiné pozici, než jakou zastávají arabské státy v oblasti. Izraelský prezident Šimon Peres před pár dny promluvil v tureckém parlamentu. Bylo to poprvé, co izraelský prezident mluvil před parlamentem v nějaké muslimské zemi, ještě k tomu s islamistickou většinou. Turečtí zákonodárci si však mohli s uspokojením vyslechnout řeč izraelského politického matadora o tom, jak je jeho země připravena uzavřít historický mír s Palestinci a jak významnou úlohu v tom Turecko může hrát. Peres dal najevo, že ne Egypt, ale Turecko je nyní tím státem, kde se bude kout příští podoba Blízkého východu. Turecké poslance pak neméně potěšily citáty turecké poezie a také Peresova zmínka o tom, jak sultán Bejazíd II. , tehdejší vládce Osmanské říše, velkoryse přijal španělské židy vyhnané v roce 1492 z Pyrenejského poloostrova katolickými vládci. Mezi Peresovými posluchači byl i prezident Abdullah Gül, věřící muslim, kterému sekulární Turecko nemůže přijít na jméno, a vedle něj seděl předseda Palestinské autonomie Mahmúd Abbás. Ten byl na návštěvě v Turecku zároveň s Peresem, což jen umocňuje dojem, že Turecko hodlá hrát významnou úlohu v urovnání konfliktu. Politici v Ankaře si přitom dobře uvědomují, že nejde jen o mír mezi Izraelem a Palestinci, ale že jde o širší problém. Turecko se proto nyní snaží zprostředkovat kontakt i mezi Jeruzalémem a Damaškem, protože Sýrie může prostřednictvím svých pomocníků, jako je Hamas, jakékoli ujednání mezi Izraelem a palestinským Fatahem snadno torpédovat. Vzhledem k tomu, že syrský prezident Asad byl před měsícem na návštěvě v Turecku a že turecký ministr zahraničí navštívil v říjnu jak Sýrii tak Izrael, dá se usuzovat, že cosi se možná děje. A Turecko a Saúdská Arábie budou u toho.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .