Nová maturita nezmění české školy

Podle návrhu nového školského zákona, který by měla brzy projednávat Poslanecká sněmovna ve druhém a třetím čtení, by se maturity měly změnit. Mluví se o tom už hezkou řádku let. V současné době jsou výsledky těchto zkoušek z různých škol těžko porovnatelné. Když někdo řekne: "Mám maturitu," může to znamenat poměrně hodně specializovanou zkoušku na střední odborné škole či v učňovském zařízení, ale také klasicky orientovanou maturitu na gymnáziu. Aby bylo možné porovnávat výsledky studentů různých škol, snaží se ministerstvo školství prostřednictvím nového zákona prosadit společnou část maturit, která by byla pro všechny stejná. Centrálně zadávané maturity nejsou v evropských zemích výjimkou, řada států ale volí jinou formu zkoušky, může mít třeba podobu obhajoby diplomové práce.

V našich podmínkách bylo původním záměrem, aby vysoké školy při výběru svých studentů braly v potaz právě výsledky společných maturit a ustoupily (alespoň ve své většině) od přijímacích zkoušek. Brzy se ale ukázalo, že je tato představa idealistická a že si univerzity budou i nadále vybírat studenty podle svého, někdy velmi problematického způsobu.

Nová maturita by měla mít formu centrálně zadávaných testů. Jejich příklady byly připraveny už před několika lety a vyzkoušeny při tzv. Sondě maturant. A tady je zřejmě další slabé místo celého projektu. Místo testů, které by rozvíjely myšlení, byly vytvořeny mechanické zaškrtávací úlohy, které jsou nevhodné, protože konzervují encyklopedický přístup k učení. Státní koncepce ve vzdělávání počítá s tím, že by školy měly od tohoto způsobu výuky co nejrychleji upustit, protože by měly připravovat děti na stále se měnící podmínky života v moderní společnosti. A toho se nedá dosáhnout bezduchým biflováním. Podoba státní maturity měla právě kvůli tomu velkou řadu oponentů a už za minulého ministra školství Eduarda Zemana byly testy poněkud přepracovány. Spíš jde ale o kosmetické změny, duch zkoušky zůstal stejný. Zaškrtávací testy se totiž snadněji připravují i vyhodnocují. Za tohoto stavu věcí je otázkou, zda organizačně i finančně náročné testování bude dostatečně zhodnoceno tím, že budou k dispozici srovnatelné výsledky ze všech škol. Možná, že by se daly využít jako měřítko při rozhodování o tom, která škola se má zrušit či sloučit, což je nutné vzhledem ke klesajícímu počtu dětí. Otázka ale je, zda studenti, kteří budou úspěšní při vyplňování nepříliš kvalitních testů, jsou opravdu lepší než jejich méně úspěšní kolegové. A že by se tímto způsobem podařilo vrátit maturitě její prvorepublikovou prestiž, je krajně nepravděpodobné. Dneska už je nutné pochlubit se vysokoškolským vysvědčením. Hodnota maturity tak je hlavně v udržení tradice a také v tom, že středoškolák musí na konci studia podstoupit zkoušku, která je těžší než cokoliv, co dosud poznal. Vyzkouší si, zda je schopný překonat nějakou překážku a vydat ze sebe to nejlepší. Má tedy spíš psychologickou hodnotu a k tomuto účelu žádná novelizovaná maturita potřeba není.

Nabízí se tedy otázka, proč je ke změně maturity upírána taková pozornost. Odpověď je trochu neradostná. Státní maturity určitě vyhovují nemalé skupině lidí, kteří se budou moci dlouhodobě živit tvorbou celostátních testů. Ti představují lobby prosazující nové maturity. Jejich tlaku by ale bylo možné odolat, nebýt ještě další okolnosti. Totiž změna nějaké zkoušky se dá s dostatkem finančních prostředků uskutečnit celkem snadno a je to efektní, politici o tom mohou mluvit a dokládat tím, jak se pozitivně mění naše školství. Jenže zavedením nějakých testů, maturitních nebo třeba po ukončení prvního či druhého stupně, se ve školách nezmění nic. A když tak spíš k horšímu. Testy totiž přispějí k unifikaci výuky. Pokud se mají školy zmodernizovat a produkovat myslící a tvůrčí lidi, pak musí dojít k podstatné změně v hlavách učitelů. A zadávání nějakých celostátních testů k takové myšlenkové proměně přispěje asi stejně jako kapka vody k vzedmutí hladiny oceánu.