Leona Šmelcová: 50 let od převratu – Argentina se ohlíží do minulosti, aby přehodnotila současnost
Argentinci si připomínají poslední diktaturu, kterou jejich země zažila. Od krvavého vojenského puče generála Jorge Rafaela Videly uplynulo tento týden padesát let.
Junta své zločiny omlouvala tvrzením, že země zmítaná chaotickou vládou Isabel Perónové, třetí manželky Juana Peróna, čelí občanské válce. Právě tuto interpretaci dnes znovu oživuje prezident Javier Milei – podle řady historiků mylně.
Čtěte také
Naprostá většina argentinské společnosti vnímá vojenský režim negativně. Diktatura systematicky používala násilí jako nástroj státní politiky: únosy, mučení, vraždy i krádeže dětí měly nejen eliminovat odpůrce, ale především zastrašit a přetvořit celou společnost.
Přesný počet obětí není znám, hovoří se o 30 tisících zmizelých. Národní komise pro vyšetřování zmizelých osob (CONADEP) jich zdokumentovala zhruba 9 tisíc. Sedm let vlády vojenské junty zanechalo zemi chudší, zadluženou a hluboce poznamenanou.
Povědomí o diktatuře je v Argentině stále živé, i když mladší generace k ní hledá vztah obtížněji. O to citlivěji rezonují výroky prezidenta Mileie, který zpochybňuje rozsah represí i samotnou existenci systematického státního terorismu. Místo toho hovoří o „válce“ mezi armádou a levicovými guerillami, v níž docházelo k „excesům na obou stranách“.
Čtěte také
Kritici namítají, že taková interpretace relativizuje zločiny, které byly desítky let vyšetřovány a soudně potvrzeny – více než 1200 pachatelů bylo odsouzeno za zločiny proti lidskosti.
Debata o minulosti přitom není nová. V průběhu padesáti let se proměňovala spolu s politickými prioritami jednotlivých vlád. Po návratu demokracie prosadil prezident Raúl Alfonsín stíhání vojenských junt a nastavil rámec, v němž hlavní odpovědnost nesl stát, i když připouštěl i násilí guerill.
Jeho nástupce Carlos Menem v 90. letech vsadil na „usmíření“ a ve snaze uzavřít tuto kapitolu omilostnil celou řadu vojenských i guerillových představitelů. Néstor Kirchner po roce 2003 naopak obnovil procesy a zdůraznil výlučnou odpovědnost státu.
Nejde už jen o minulost
Současný prezident se nyní od tohoto vývoje znovu odchyluje. Jeho výroky však některým připomínají jazyk samotné junty. Označovat systematické únosy, mučení nebo shazování živých vězňů z letadel do moře za „excesy“ by mohlo naznačovat, že šlo o legitimní reakci, která se prostě jen vymkla kontrole.
Čtěte také
Každý pokus o relativizaci státního terorismu pozvolna rozmazává hranici mezi tím, co lze tolerovat a tím, co je třeba odsoudit. A když se tato hranice začne vytrácet, nejde už jen o minulost – oslabuje se i přítomnost a otevírá se prostor autoritářským tendencím. O to víc, že Milei nezůstává jen u slov: v rámci úspor škrtá financování institucí a týmů, které se dokumentováním minulosti zabývají.
I proto letos vyšly do ulic statisíce lidí. A argentinská náměstí znovu zaplavily portréty tisíců zmizelých. Ostatně konkrétní podobu zvěrstev, která junta páchala, pravidelně připomínají i Matky z Květnového náměstí.
Dnes už si říkají spíše abuelas – babičky. Ženy, kterým režim pro politickou nespolehlivost odebral děti a dal je k adopci. Své děti tak už půl století neúnavně hledá zhruba pět set žen. Dodnes se jich podařilo dohledat asi jen 140.
Autorka je publicistka
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
