„Politicky obzvlášť nebezpečný náboženský fanatik.“ Připomenutí patera Františka Lízny
Letos 4. března uplyne pět let od smrti (a 11. července 85 let od narození) Františka Lízny. Katolický kněz, jezuita, antikomunista, někdejší disident a politický vězeň, po převratu vězeňský kaplan a farář z Vyšehorek u Mohelnice zemřel po nákaze koronavirem roku 2021 ve věku 79 let. Po roce 1989 se věnoval těm nejpotřebnějším, propuštěným vězňům a lidem bez domova, jimž byla jeho fara otevřena. Na protest proti českému anticikanismu přijal romskou národnost.
O něco méně už se v jeho nekrolozích psalo, že žil ve Vyšehorkách s hospodyní Josefou Bilíkovou, která mu přes 50 let pomáhala a na níž – jak sám říkal – ležela tíha té obětavosti a pomoci.
Publicista a někdejší disident Miroslav Vodrážka v Bubínku Revolver Revue napsal, že František Lízna se „vyznačoval osobními vlastnostmi, které v tradiční církvi často chybí, jako je hravost, rebelství, nonkonformismus nebo bláznovství, které v biblickém smyslu je pod zvláštní duchovní ochranou“, že „ovšem zároveň nebyl tradičním ‚bláznem pro Krista‘, přijímajícím trpně například pronásledování.“
Vodrážka to dokládal poukazem na vyšetřovací spis z roku 1979, v němž Státní bezpečnost zdůrazňuje, že „obviněný František Lízna otevřeně prohlásil, že přesvědčuje mladé lidi, aby se stavěli do opozice vůči stávajícímu politickému a státnímu zřízení, že žádnou dohodu církve a státu neuznává, protože oficiální církevní představitelé jsou zkompromitovaní a nemají morální právo za církev hovořit, a že své aktivity nepovažuje za trestnou činnost. Navíc prohlašuje, že své činnosti naprosto nelituje a bude v ní i nadále pokračovat, jakmile bude mít příležitost.“
Sedm měsíců za strženou vlajku
František Lízna se narodil 11. července 1941 v Jevíčku a vyrůstal v Moravské Třebové. Krátce po převratu v únoru 1948 odmítl jeho otec (katolík, lidovec a někdejší armádní důstojník) podepsat přihlášku do KSČ.
Zakrátko ho příslušná místní komise poslala na dva roky do tábora nucených prací v Ivančicích. V bytě u Líznů vykonala Státní bezpečnost (StB) domovní prohlídku a úřady pak rodinu vystěhovaly do Velké Roudky.
„Pamatuju si, jak se všechen nábytek vezl na nákladním autě do takzvané přikázané obce… Byla tam zabavená vila, letní sídlo jednoho stavitele, jmenovala se příznačně Sibiř a byla v ní veliká zima,“ říkal František Lízna v interview pro Příběhy 20. století a pokračoval:
„Bydleli jsme tam pod ostrým dohledem tamních špiclů a donašečů a komunistických nohsledů. Žili jsme v takové izolaci, každý otcův krok byl sledován… Už jsem se nad sebou několikrát zamýšlel – a vím, že jsem už v takových deseti jedenácti letech byl totální odpůrce komunismu.“
Při jiném rozhovoru (pro bakalářskou práci Aleny Baďurové) tu věkovou hranici posunul ještě dál: „Byl jsem antikomunistou už v lůně své matky. Myslím to vážně. Nějakým způsobem jsem takový.“
Díky nedostatku žáků směl navzdory mizernému kádrovému profilu vystudovat jedenáctiletku v Jevíčku. Roku 1959 šel k maturitě, k níž se prý jako jediný nedostavil v modré košili, uniformě komunistických mládežníků.
Za studií se chodil modlit do kostela v Opatovicích, ale nikoli tajně – svůj katolicismus dával okázale najevo. Po škole nastoupil jako dělník do tiskárny a do lisovny.
Na jaře 1961 se vydal navštívit slečnu, do které se zakoukal, ale přivítali ho s pláčem, neboť dívčina otce zatkla policie jakožto „kulaka“. Rozčilený František Lízna strhl z budovy národního výboru rudou sovětskou vlajku, chvíli s ní pochodoval po vsi, pak ji roztrhal a cáry navěsil na křovisko. Byl za to odsouzen na sedm měsíců a odeslán do věznice v Ostrově nad Ohří.
Po propuštění z prvního kriminálu pracoval ve zbrojovce, odkud ho vyhodili, protože bez povolení přešel hranice do východního Německa. Roku 1962 musel nastoupit k trestné vojenské jednotce do slovenských Michalovců.
V osobních materiálech měl prý napsáno, že je „politicky obzvlášť nebezpečný náboženský fanatik“. Na vojně dostal do ruky zbraň jen párkrát a nakonec mu byla „upřena“ úplně, neboť odmítl řádně pochodovat v útvaru s komunistickou zástavou v ruce.
Dobrý pastýř
Od té doby plnil zvláštní vojenský úkol, staral se o prasata a pásl ovce: „Ty ovce se mi okamžitě rozutekly a jen tak tak se vyhnuly sousední cikánské vesnici, kde by jistě skončily na talíři. Věděl jsem, že by to byla příležitost přišít mi sabotáž, a horečně jsem je hledal. Nakonec jsem je našel, jak se tlačí v houfu, a ony mne samy následovaly až k ovčinci. Tehdy mne napadlo, že bych se mohl stát dobrým pastýřem.“
Ve čtyřiašedesátém se František Lízna nechal zaměstnat v cukrovaru v Uherském Hradišti. Nakládal těžké pytle do vagonů, které den co den směřovaly do svobodného Rakouska.
„Mým jediným přáním bylo uniknout z té pasti, ve které jsem žil. Komunismus byl pro mne absolutní zlo, hledal jsem cestu z klece… Tehdy jsem si říkal, že mám fascinující šanci utéct na Západ. Schoval jsem se do jednoho vagonu, ale po dni a polovičce noci mě v Břeclavi vytáhli ven. Asi jsem usnul a chrápal. Dostal jsem rok vězení, docela málo.“
Při druhém věznění se rozhodl, že se stane knězem, ale když vyšel roku 1965 na svobodu, zjistil, že to je takřka nemožné: oficiální církevní struktury ovládli kolaboranti a zlomení kněží.
Šel navštívit olomouckého biskupského vikáře a oznámil mu, že by chtěl studovat teologii:
„Když zjistil, za co jsem seděl, řekl mi: ‚Synu, jděte, ožeňte se a založte dobrou katolickou rodinu.‘ Já byl neoblomný, a tak vikář zavolal státnímu zmocněnci nebo církevnímu tajemníkovi nebo jak se ta funkce jmenovala, aby s ním můj případ konzultoval… Ten mi začal vykládat nějaké nesmysly a já mu řekl, že mne to nezajímá a ať mi poví na rovinu, jestli je pro mne nějaká cesta, jak bych mohl studovat. Tak mi vcelku otevřeně sdělil, že cesta je, budu-li spolupracovat se Státní bezpečností.“
Protože souhlas nepodepsal, musel František Lízna znovu nastoupit jako dělník – tentokrát do geologického průzkumu. Z těžké práce a osamělosti ho v roce 1968 vysvobodil tajně vysvěcený kněz, jezuita Jan Rybář.
Lízna prý cítil k jezuitům od dětství sympatie tak jako k lecčemu, co komunistické orgány démonizovaly. Jan Rybář mu zprostředkoval práci ošetřovatele nemocných ve Vincentinu na Velehradě a téhož roku byl Lízna přijat do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova.
Po sovětské okupaci odcestoval s dalšími řádovými bratry na několikaměsíční studia do Anglie a do rakouského Innsbrucku, pak absolvoval kněžský seminář v Litoměřicích.
„Na přímluvu Panny Marie a svatého Ignáce, ať se z tebe stane bojovník pro Krista, ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, amen,“ žehnal příslušníkům StB, kteří roku 1974 služebně zavítali na jeho primiční mši svatou.
Každý kněz tehdy musel mít takzvaný státní souhlas, jímž komunistický aparát držel faráře a kazatele pod kontrolou. František Lízna tento „glejt“ nikdy nedostal – a jak říkal, byl na to hrdý. Pracoval v olomoucké nemocnici jako skladník.
V roce 1977 podepsal Chartu (i když církevní hierarchie této opoziční iniciativě nebyla nakloněna), stýkal se pak s Josefem Zvěřinou, Ottou Mádrem či s řeholnicí Annou Magdalenou Schwarzovou, tedy s lidmi, kteří měli za sebou dlouhé pobyty ve věznicích v 50. letech.
Právě Anna Schwarzová později Líznovi zprostředkovala práci v nemocnici na Karlově náměstí v Praze, u ní také nějaký čas bydlel. Zapojil se i do vydávání samizdatové literatury a při jednom z výslechů dostal výstrahu a nabídku: když dobrovolně opustí Prahu, přestane se stýkat s mladými věřícími a přestane vyvíjet jakoukoli činnost v rámci Charty 77, bude mít pokoj, v opačném případě ho znovu čeká vězení.
Lízna odmítl. A za pár měsíců byl zatčen – za to, že předal samizdatový časopis Informace o církvi dvěma zahraničním kněžím (StB je zadržela a Líznu prozradili). Byl tehdy odsouzen nadvakrát: v procesu se samizdatovou skupinou 28. září 1981 na 20 měsíců vězení a v lednu 1982 ještě na dalších sedm měsíců za poškozování státních zájmů v cizině.
Po návratu z kriminálu v Plzni-Borech ho jezuitský provinciál Pavlík umístil do Borotína, kde Lízna pečoval o mentálně a tělesně postižené chlapce. Tuto práci přijal jako další důležitou zkušenost.
Krátce před propuštěním z vězení se také rozhodl, že vykoná děkovnou pouť po republice – a putovat už nepřestal, po pádu komunismu podnikl několik osamělých cest po Evropě (poslední pouť vykonal těžce nemocný, lékaři mu v té době diagnostikovali rakovinu, která pak překvapivě ustoupila).
Roku 1988 zatkla Františka Líznu ještě jednou StB při rozhazování „burcujících letáků“ v Brně, v den výročí 28. října 1918. Od soudu odešel s verdiktem dvouměsíčního vězení za „narušování veřejného pořádku“.
Po pádu komunismu František Lízna pracoval 14 let na Mírově jako vězeňský kaplan, až do smrti působil jako farář ve Vyšehorkách u Mohelnice. V roce 2001 mu prezident republiky udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka, vedle dalších uznání získal roku 2012 Cenu Celestýna Opitze za vzornou péči o nemocné a potřebné a roku 2017 Cenu Paměti národa. Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
