David Klimeš: Stanjura předstíral, Schillerová už ani nepředstírá
Začněme tou jedinou pozitivní zprávou, kterou lze ke státnímu rozpočtu na rok 2026 říct: blížíme se ke konci rozpočtového provizoria. Vláda Andreje Babiše přepracovala návrh jízdního řádu státních financí po předchozím kabinetu, dala mu novou visačku schodku 310 miliard a sněmovní většina to nepochybně schválí.
Čtěte také
Tím však dobré zprávy končí. Zato špatných zpráv je celá řada.
Ekonomicky nezdůvodnitelné
Začněme těmi ekonomickými. Pokud ekonomika roste o zhruba 2 procenta ročně, není nijak odůvodnitelné, aby stát měl tak vysoké schodky. A je dost jedno, zda se bavíme o schodku 286 miliard, který navrhoval předchozí ministr financí Zbyněk Stanjura, nebo 310 miliard, který nyní navrhuje nová šéfka kasy Alena Schillerová.
Dobře je to vidět, když porovnáme státní rozpočty po velké finanční krizi na přelomu nultých a desátých let a nyní po sérii několika navazujících krizích. V obou případech se státní rozpočty masivně zadlužily, jinak to ani nešlo, v roce 2009 byl schodek 192 miliard, v roce 2020 byl 367 miliard.
Čtěte také
Jenže během desátých let se rozpočty zas dostaly do rovnováhy, dokonce byly i dva roky mírně přebytkové. Zato od covidu se státní rozpočet potácí neustále kolem 300miliardového každoročního schodku, který se kumuluje.
Je ekonomicky do velké míry jedno, zda je nyní deficit 286 miliard, nebo 310. Zásadní je, že veřejné finance v časech růstu nefungují. Už dvě vlády se vyhýbají nevyhnutelné věci: výrazně snížit výdaje a ještě výrazněji zvýšit daně. Bál se to veřejnosti sdělit Petr Fiala, bojí se to dnes říct Andrej Babiš.
A právně už vůbec ne
Druhá sada špatných zpráv není ani tak ekonomická, jako spíše právní. Rozpočet na rok 2026 nepochybně porušuje zákon. Zde tedy už nejsme u ekonomické debaty, zda rozpočet je správný, špatný, restriktivní, rozdavačný, proinvestiční či jakýkoliv jiný. Zde se bavíme, zda je vůbec zákonný. A odpověď je, že není.
Čtěte také
Jen malou polehčující okolností pro Alenu Schillerovou je fakt, že zákon na samou hranici napínal i její předchůdce. Porůznu v rozpočtu schovával dluhy, aby naplnil zákonné výdajové rámce. To správně Schillerová kritizovala. Ale odpovědí nemůže být, že už dodržování zákona o rozpočtové odpovědnosti nebudeme předstírat vůbec.
Schillerová přichází s kaskádou absurdních výmluv: Zákon o rozpočtové odpovědnosti na její rozpočet prý neplatí, protože je přijímán mimořádně v provizoriu. To samozřejmě není pravda.
Pak se Schillerová pokouší vymluvit na nová unijní pravidla. To už je lepší výmluva, ale nová pravidla zatím neplatí, takže se podle nich sestavování státního rozpočtu nemůže řídit. A i kdyby platila, tak by se takto vysoký schodek do nich stejně nevešel. Takže zase nic.
Alena Schillerová za ta léta ve vrcholné politice má za sebou spoustu kroků, které neprospívají jejímu renomé ekonomky. Schillerová je ale původně právnička a je škoda, že se rozhodla si poničit i právní renomé jednoznačně nezákonným návrhem státního rozpočtu.
Autor je publicista
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
