Film a totalita: Šest příběhů podvolení i vzdoru českých filmařů

Jaroslav Dietl a Jiří Křižan kličkovali normalizací. Dokázali padat i vracet se na výsluní

Jaroslav Dietl a Jiří Křižan. Dva scénáristé, dva rozdílné přístupy k tomu, jak přežít 70. léta minulého století. Tvrdý promoskevský kurz nejvyššího komunistického představitele Gustáva Husáka nenabízel příliš možností, jak uhnout. Novému režimu, pro který se dodnes používá Husákův výraz normalizace, museli umělci prostě přitakat. A naučit se v něm kličkovat.

Jaroslav Dietl (1929–1985) do 70. let nastupoval se škraloupem v kádrovém posudku: od roku 1967 točil seriál Píseň pro Rudolfa III. V pořadu ze srpna 1968 se objevily nejen záběry okupačních armád, ale také to, jak Alexandra Dubčeka po návratu z Moskvy přivítaly Marta Kubišová a Iva Janžurová.

V závěru pak zazněla píseň Modlitba pro Martu Marty Kubišové, která se stala symbolem těch dnů.

Dietl přestal být členem KSČ a odchází z Prahy do televizního studia v Ostravě. Podle jeho scénářů se sice ještě natočil seriál Byli jednou dva písaři (1971) a ostravská havířsko-dechovkářská telenovela Dispečer (1971/1972), potom ale několik let psal scénáře k povídkám pro Bakaláře.

Návrat mu byl umožněn až po seriálu Nejmladší z rodu Hamrů (1975), který byl příspěvkem k 25. výročí zahájení socializace zemědělství.

Mimořádně pracovitý, talentovaný a zručný scénárista Dietl potom psal jeden seriál za druhým, z některých přitom politická objednávka doslova trčela.

Týkalo se to i seriálu Muž na radnici (1976), odvysílaného v roce, kdy se v Československu konaly volby do všech zastupitelských orgánů, nebo seriálu Okres na severu (1981). Příběh laskavého a vše řešícího komunistického tajemníka se na obrazovky dostal v roce XVI. sjezdu Komunistické strany Československa.

Léta mezi tím ale vyplnil Dietl mnoha dalšími seriály, z nichž k legendám patří Nemocnice na kraji města (1977 a 1981).

Je příznačné, že od návratu na televizní obrazovky byl Dietl pod dohledem Státní bezpečnosti (StB). Ta na něj už v září 1974 založila spis s krycím názvem SERIÁL, protože měla informace o Dietlových stycích se „zakázanými“ spisovateli Ivanem Klímou a Dušanem Hamšíkem.

Státní bezpečnost Dietla „obkroužila“ přinejmenším devíti udavači, kteří donášeli zprávy o tom, co Dietl dělá, co říká v soukromí, jak žije. Spis byl uzavřen až po Dietlově smrti v červnu 1985 a vyplynulo z něj, že scenárista, jehož dílo v souladu se záměry režimu přitahovalo miliony lidí k obrazovkám, důvěry režimu vůbec nepožíval.

Tvrdá povaha Jiřího Křižana

Jiří Křižan (1941–2010) coby desetiletý zažil smrt svého otce, který byl v letech tuhého režimu Klementa Gottwalda oběšen (1950). Křižanova tvrdá povaha stála za tím, že nesměl odmaturovat. Nakonec byl pro mimořádný talent přijat na FAMU bez maturity.

Jiří Křižan v roce 1991

K vysněnému filmu se dostal na počátku 70. let, kdy se podle jeho scénářů realizovaly tři krátkometrážní kovbojky. Křižan rád zobrazoval lidi ve vypjatých, někdy až nepravděpodobně vyhrocených sporech.

Jeho filmy jsou dodnes zajímavé – ať už jde o Stíny horkého léta (1978), líčící poválečné potýkání bezpečnostních orgánů s banderovci, nebo o film Hrozba (1978), který modeloval rozsáhlou průmyslovou havárii.

Schůze Občanského fóra ve Špalíčku: zleva Vladimír Hanzel, Václav Havel, Jana Marco a Jiří Křižan (listopad 1989)

Z filmu Paragraf 224 (1979) o katastrofálním stavu životního prostředí zůstalo po finálním střihu už bez asistence jeho autorů jen osmdesátiminutové, apolitické torzo.

Za válečný film Signum Laudis (1980) měl být Křižan poctěn Státní cenou Klementa Gottwalda, kterou odmítl – právě Gottwald podepsal rozsudek smrti nad jeho otcem. Následoval vyhazov z Barrandova a odchod na Slovensko, kde mohl točit dál.

Křižan později sehrál významnou roli jako blízký spolupracovník Václava Havla na přelomu 80. a 90. let, zemřel v roce 2010.

O obou scenáristech hovoří v pořadu Portréty publicista Jan Sedmidubský.

autor: David Hertl | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio