Milan Balabán: Cestami kulhavého Jákoba. Z deníků teologa v době normalizace

Milan Balabán nejprve působil nejprve jako vikář a později jako farář v českobratrských sborech v Čechách i na Moravě. Od 50. let patřil ke sdružení Nová orientace, které usilovalo o reformování poměrů v církvi i ve společnosti.

V roce 1975 byl ale zbaven státního souhlasu k výkonu duchovní činnosti a dva roky poté se stal signatářem Charty 77. Po podpisu se stal dělníkem, pracoval například pro Pražské kanalizace. Žil pod neustálým policejním tlakem.

„Pracovali jsme sice pod povrchem Prahy, ale na to se dalo zvyknout. Poněvadž jsme končili dost brzo, za čtyři hodiny byly práce vykonány, ale museli jsme čekat do doby, kdy je oficiální konec, tak jsme sedali v hospodách. A tam jsem se musel, jako puritán, naučit pít pivo. Po tom druhém pivu jsem začal vykládat o Masarykovi, Havlíčkovi, Dobrovském, Rádlovi. Pozornost byla zcela mimořádná,“ vzpomínal Milan Balabán, strýc předčasně zesnulého ostravského spisovatele Jana Balabána. 

Sám se ostatně podílel na bytových seminářích s Egonem Bondym nebo Milanem Machovcem. Po sametové revoluci získal doktorát na základě práce předložené před osmnácti lety. Na své domovské fakultě se později stal vedoucím katedry religionistiky a získal profesuru.

V roce 2002 obdržel Milan Balabán z rukou prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy o Českou republiku. O devět let později vydalo Balabánovy deníky nakladatelství Torst.

Mimořádný český myslitel a vzdělanec zemřel v lednu 2019 v nedožitých devadesáti letech.