Kdo byl kdo v listopadu 1989. Vyznejte se ve jménech a zákulisních dohodách Labyrintu revoluce

„Mým cílem byla vyváženost. Přál jsem si, aby vědecká systematičnost nezadusila lidský, leckde až ‚příliš lidský‘ rozměr dění,“ píše Jiří Suk v úvodu své knihy o revoluci, kterou málokdo čekal a na kterou se skoro nikdo nepřipravoval.

Sukovi se záměr vydařil. I hlavní a vedlejší hrdinové sametové revoluce jsou v jeho textu jenom lidé, se svými názory, představami, ambicemi a emocemi.

„Pamatuji se, jak se v jednu chvíli dole v prostorách Laterny chodilo po špičkách a říkalo se: Tiše, on tam sedí s Havlem už třetí hodinu a pláče… Nikdo tam nesmí!“ Takhle se například pokusil vyjádřit pohnutou atmosféru na první schůzce prezidentských rivalů Alexandra Dubčeka a Václava Havla Petr Pithart.

Jiří Suk měl především díky audiovizuálním pramenům možnost sledovat drama doby, kdy takzvaně pukaly ledy. A čtenáři i posluchači tak s ním z bezprostřední blízkosti, někdy i hodinu po hodině, sledují pád režimu a zrod nového.

„Já nevím, jak řídit ministerstvo, je to pro mě úplně cizí resort, je to pro mě skutečně spojené s velkými obtížemi!“ shrnula svoje pocity Dagmar Burešová 5. prosince večer, krátce před svým jmenováním ministryní spravedlnosti.

Dubčekův smutek, Havlova radost

Kniha Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize se v roce 2004 stala Knihou roku v soutěži Magnesia Litera. A právem.

Je to pětisetstránkové vyčerpávající dílo o pádu komunistického režimu a o počátcích budování demokratické společnosti v tehdejším Československu. V centru autorova zájmu stojí Občanské fórum jakožto hlavní aktér politických změn na podzim roku 1989.

Jenže zatímco Sukova kniha sleduje Občanské fórum od listopadu 89 až do června následujícího roku, Radiokniha končí volbou Václava Havla prezidentem.

„Po volbě 29. prosince se v pražské katedrále sv. Víta konala slavnostní mše Te Deum a televize ji vysílala v přímém přenosu. Při nádherné, radostné až jásavé hudbě Antonína Dvořáka kamera dlouze ulpívala na tvářích mužů, které politický převrat vynesl do politických funkcí,“ popisuje historik Suk.

„Výraz ve tváři tří nejvyšších státních představitelů byl výmluvný. Prezident republiky Václav Havel vyzařoval vyrovnaností, takřka bezpříznakovou, která svědčila o vnitřním klidu,“ zaznamenal Suk a dodal:

„Federální premiér Marián Čalfa se mírně, ale s postřehnutelnou dávkou uspokojení usmíval. Ale v upřeném, skoro nepřítomném pohledu předsedy Federálního shromáždění Alexandra Dubčeka byl hluboký smutek.“