Nikdo se tím chlubit nebude. Dokumentární pátrání po předlistopadových členech KSČ
Dánka Brit Jensen žije už 10 let v České republice, přesto má pocit, že nikdy neměla příležitost mluvit s někým, kdo byl v před rokem 1989 v KSČ. Rozhodne se někoho takového vypátrat a natočit s ním rozhovor - ale jak vlastně někoho takového najít? Uslyšíte v dokumentu Nikdo se tím chlubit nebude.
V roce 1989 měla Komunistická strana Československa jeden a půl milionu členů. Podle historiků z Ústavu pro studium totalitních režimů není snadné určit, kolik z těchto lidí dosud žije, ale vzhledem k tomu, že do strany vstupovali i dvacetiletí svazáci na sklonku osmdesátých let, nutně musí jít i dnes o statisíce lidí, kteří v sobě nesou nejen svědectví minulosti, ale především trauma svého bývalého členství.
Chabá odezva
Rozhlas se pokusil tyto lidi oslovit a vysvětlit, o co jde: „Sbíráme osobní zkušenosti, zážitky a vzpomínky z doby před rokem 1989. Tyto příběhy jsou součástí naší historie a chceme je sdílet – bez odsuzování, se snahou pochopit období naší nedávné historie i motivace lidí, kteří v ní žili.“
Odpověď však byla velmi chabá. Prvních dvacet minut dokumentu, v němž své pátrání tematizuje, vypráví Brit Jensen o velkém mlčení, jež v Čechách kolem tématu vládne. Dokumentaristka se ptá jednoduše: „Znáte někoho, kdo byl před rokem 1989 v komunistické straně?“ „Těch bylo!“ mávne každý respondent rukou. Při prosbě o konkretizaci však nastává ticho, neurčité hezitační zvuky a rezignace – osobně známe málokoho.
Později tedy volí autorka jinou taktiku – kontaktuje lidi mladší generace, kteří sami stranou neprošli, a snaží se je přesvědčit, aby oslovili své rodiče, blízké příbuzné a nabídli jim možnost o své zkušenosti vyprávět. Tam zase naráží na strach a neochotu jít do konfliktu. Děti, vnučky a vnuci, synovci a neteře se nechtějí ptát, cítí se nejistí, bojí se. Dokument zachrání několik jedinců, kteří na výzvu nakonec reagují a o svém stranickém angažmá promluví. Jsou čtyři.
Vyprávění jako terapeutický zážitek
Potíže s respondenty způsobily naprostou nahodilost témat, která přináší spíše marginální útržky z normalizační reality než komplexnější sebereflexi. Vyprávění mistra ze slévárenské haly, agilního vysokoškolského svazáka, naivního muže, který dodnes vzpomíná na nabídku udavačské spolupráce tak, že „to asi byla ta StB“, nebo třeba příběh ženy, která se dosud vnitřně ani formálně nevypořádala s ženou, jež na ni donášela.
Sami respondenti skutečně pojmenovávají své příběhy jako trauma a zkušenost vyprávění jako terapeutický zážitek. Dokumentaristka ponechává drobnou reflexi vyprávění v každém ze zveřejněných příběhů. Její sociální herci svorně konstatují, že svěřit se s celoživotním pocitem viny bylo úlevné, pomohlo jim vyslovit, co je dlouhodobě trápilo.
„Češi mají v tomto ohledu mnoho co nabídnout, mají tak bohatou minulost a mohli by vydat velmi silné svědectví o tom, jak snadno propadne velké množství lidí totalitnímu myšlení,“ říká Brit Jensen se silným přesvědčením, že neventilované trauma se zapouzdří do tabuizované bolesti, kterou přebere další generace bez šance pochopit kontext života svých rodičů a prarodičů.
Článek je zkrácenou verzí recenze Andrey Hanáčkové. Její celé znění najdete ZDE>>
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
