Nikdo nechce riskovat

Rusko manévrovací prostor potřebuje jako sůl, neboť se na postsovětském prostranství potýká s problémem čtyř nepřiznaných separatistických útvarů. Ani uznáním těchto pidistátečků by si Rusko situaci neulehčilo, protože takový krok by dovedl jeho vztahy s dotčenými sousedy až na samý pokraj válečného konfliktu. Před zasedáním Rady bezpečnosti panoval názor, že všechna rizika spojená s uznáním kosovské nezávislosti se týkají pouze Ruska, nanejvýš Srbska, které mělo ztratit část svého území. Překvapivě však plán Ahtisaariho svorně zamítlo hned několik členů NATO a zároveň EU. Řecko, Španělsko, Rumunsko, Slovensko a Itálie hlasovaly proti, ačkoli ještě donedávna byly ochotny uznat kosovskou nezávislost jako "zvláštní případ". Itálie a Španělsko se v roce 1999 dokonce podílely na zrodu tohoto "zvláštního případu". Příčiny změny jejich postoje jsou nabíledni: každá z těchto zemí se již setkala nebo se v budoucnu může setkat s vyhrocením etnického separatismu.

Nejhůř je na tom Španělsko, kde zrají mohutné separatistické síly v Baskicku a Katalánsku, jež od pouhé autonomie každým dnem mohou přejít k požadavkům státní nezávislosti. Na severozápadě Řecka sídlí početná albánská menšina a kdo ví, jak se zachová, až v sousedství bude vyhlášen další nezávislý albánský stát. V Rumunsku a na Slovensku doutná rozbuška maďarské etnické menšiny. V Itálii zatím panuje klid, ale po okrajích státu sídlí drobné etnické minority: tyrolští Němci, Friulové, Sardinci a další.

Znepokojení těchto států se dá pochopit. V mezinárodním právním řádu existuje donebevolající rozpor mezi právem národů na sebeurčení, jak je stanoveno ve slavné dekolonizační rezoluci Valného shromáždění OSN z roku 1960, a principem nedotknutelnosti hranic, jež byl formálně uznán všemi evropskými státy, Spojenými státy a Kanadou na Helsinské konferenci o bezpečnosti a spolupráci v roce 1975. Tyto právní normy byly tvořeny v jiné době, v době, kdy platily jaltské a potsdamské dohody, které se opíraly o rovnováhu sil mezi dvěmi supervelmocemi.

Právo na sebeurčení, tudíž i na vyhlášení nezávislých států, platilo především pro národy, které se ještě nevymanily z koloniální závislosti. Ani Sovětský svaz ani Spojené státy ve svém boji za sféry vlivu nepotřebovaly staré koloniální říše. Proto rukou společnou a nerozdílnou vytlačovaly tyto říše z jejich zámořských panství. Princip nedotknutelnosti hranic zohledňoval spíše potřeby poválečné Evropy. Krach bipolárního světa a zborcení jaltsko-potsdamského systému znamenaly také konec starého světového řádu. Postupně vyšlo najevo, že problém sebeurčení národů se nemusí omezovat pouze na Afriku a Asii, leč může být nepříjemně aktuální také pro Evropu. Právě Evropa se zcela nečekaně setkala s brutálními středověkými formami politického chování, o nichž se myslelo, že jsou nadobro zapomenuty: s etnickými čistkami, genocidou, masakrováním příslušníků jiného etnika. V rámci stávajícího právního řádu vyřešit problém nelze, poněvadž nikdy nelze dosáhnout toho, aby se všichni shodli na tom, který princip v tom kterém případě platí: právo národů na sebeurčení nebo nedotknutelnost hranic a územní celistvost států. Právě proto, aby vlk se nažral a koza zůstala celá se mezinárodní společenství rozhodlo, že bude řešit kosovský problém jako výjimku. Plán Ahtissariho nahlížel na kosovskou situaci jakožto na "zvláštní případ".

Avšak již při prvním přiblížení vyšlo najevo, že každá výjimka může způsobit lavinovité zhroucení celého systému pravidel, byť nepříliš dobrých, ale zato platných. Tvůrci světové politiky totiž mohou ospravedlňovat výjimečnost toho kterého případu jak chtějí, jenže národy, jichž se problém existenciálně dotýká, mohou pohlížet na vlastní situaci také jako na "zvláštní případ". Každé řešení problému nezávislosti metodou poskytnutí výjimky z pravidel je řešením krátkozrakým. Spíše dříve než později to vyvolá lavinovité sesuvy půdy v regionech, kde doutnají ohniska etnického separatismu. Nejsou proti tomu pojištěny ani blahobytné země Evropské unie. Mezinárodní uznání nových státních útvarů se musí řídit pevným souborem kritérií dodržovaných po dostatečně dlouhou dobu. Pokud cesta ujednocených kritérií bude mezinárodním společenstvím zavržena, bude nadále platit právo silnějšího. Bude-li některá regionální velmoc pokládat právo na sebeurčení a nezávislost konfliktního území za výhodnější pro sebe, protlačí ho za každou cenu. Pokud naopak bude spatřovat svůj zájem v udržení statutu quo a v územní nedotknutelnosti, bude nutit národy žít v jednom státě, třeba i mermomocí. To je však spolehlivá cesta k novým konfliktům a válkám.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .