Nesváry v Palestině

Jeho náhlý odchod z politiky by totiž stranu Fatah zanechal ve zmatku. Palestinská autonomie nezná funkci vice-prezienta, a strana Fatah také nemá jednoznačného kandidáta na prezidentskou funkci, nebudeme-li počítat populárního Mahmúda Bargútího, který ovšem momentálně není rychle k dispozici. Sedí totiž v izraelském vězení za podíl na organizaci několika teroristických útoků. Samotná strana Fatah, která byla po padesát let v čele palestinského národního hnutí, vykazuje značnou únavu, a není schopna reagovat na nové výzvy, ať už přicházejí od Izraele, a nebo konkurenčního palestinského hnutí Hamas. Druhý nejpopulárnější muž mezi Palestinci po Bargútím je vůdce radikálního Hamasu v Gaze Ismaíl Haníja a relativní úspěchy hnutí Hamas v Gaze poněkud zamíchaly kartami všem těm, kdo počítali s diskreditací islamistů, na kterém by sekulární Fatah vydělal.

Abbásovo zdraví se nakonec ukázalo být pevnější, a pětasedmdesátiletý prezident se konečně objevil na televizních záběrech počátkem tohoto týdne, kdy jednal s americkým vyjednavačem Georgem Mitchellem. Abbás se s Mitchellem dohodl na tom, že Palestinci přistoupí na sbližovací rozhovory s Izraelci, které dosud odmítali bez splnění určitých podmínek. Abbás v pondělí vystoupil v televizním rozhovoru, a ohlásil chystané rozhovory, což se údajně stalo právě na americký nátlak. Dal také najevo ochotu přistoupit na výměnu území s Izraelci, což je jedna z nejdůležitějších stránek budoucích ujednání.

Abbásovo postavení je ovšem problematické i bez spekulací o jeho zdraví, protože jeho volební období vypršelo už před několika měsíci. Kvůli roztržce obou hlavních palestinských stran Fatahu a Hamasu se však nepodařilo tyto volby uspořádat – teoreticky by se mohly konat jen na Západním břehu, který Fatah stále ovládá, bez účasti voličů v Gaze, kterou zas drží v rukou Hamas. Abbás tedy vlastně není legitimním prezidentem, a povaha jeho politického postavení závisí na úsudku jeho partnerů, ať jsou to Izraelci, Američané nebo ostatní palestinské strany. Přitom by se brzy měly konat i volby parlamentní, na které pravděpodobně kvůli rozporům mezi Fatahem a Hamasem nedojde. Podle nedělního oznámení v létě proběhnou alespoň volby místní, které prověří relativní síly obou uskupení na Západním břehu.

Nezralost palestinské politické struktury, o které jsme se zmiňovali, se projevuje ještě v jedné záležitosti, a to je roztržka mezi prezidentem Abbásem a premiérem Salámem Fajádem. Funkce premiéra byla kdysi paradoxně zřízena pro Abbáse, který měl vyvažovat vliv tehdejšího předsedy Palestinské samosprávy Jásira Arafata. Legendární palestinský vůdce byl od určité chvíle jako partner pro Izrael i Američany nepřijatelný, a proto ho tehdy nahradil stravitelnější Abbás. Nyní se po letech tato situace obrátila, Abbás je prezidentem, a funkci premiéra vykonává Salám Fajád, ekonom, který pracoval mnoho let v zahraničí pro Světovou banku, a těší se respektu v USA i jinde. Fajádovou úlohou bylo mimo jiné konsolidovat hospodaření samosprávy, z něhož nespočetnými děrami crčely stamiliony dolarů do soukromých kapes z celkem štědré evropské i americké pomoci. Bez Fajáda jako záruky pro Západ by pravděpodobně tato pomoc už nepřicházela v tak velké míře. Schopný a poctivý Fajád tento úkol splnil, a nejen to. Díky jeho schopnostem se začalo dařit i mnoho jiných věcí, a dosáhl také mnoha dílčích ústupků na izraelské straně.

Problém je, že Fajád, jenž byl považován za technokratického zachránce situace, se však začal chovat jako politik. Tedy problém pro zkornatělé struktury Fatahu. Na rozdíl od většiny ostatních představitelů cestuje po zemi, navštěvuje vesnické slavnosti a má nejen svůj pořad v rádiu, kterým obchází tisk v rukou Fatahu, ale i facebookovou stránku. To vyvolává nervozitu u představitelů Fatahu, kteří se obávají, že nestraník Fajád by v příštích prezidentských volbách mohl ohrozit jejich kandidáta.

Zatím se oba nejvýše postavení muži, tedy prezident Abbás a premiér Fajád respektovali a vyhýbali se přímým konfliktům. Až doteď. Fajád totiž prohlásil, že Palestinci se sice musejí soustředit na jednání o svém budoucím státě, budovat ho však mají už nyní – tedy opravovat silnice, zlepšovat soudnictví a plánovat nová města. Pokud jednání s Izraelci nepřinesou dostatečný pokrok, uvedl Fajád v rozhovoru pro izraelský list Haarec, měli by Palestinci vyhlásit svůj stát sami a získat pro jeho uznání mezinárodní společenství – prý by se tak mohlo stát už příští léto. To je v rozporu se strategií Abbáse, který se proti těmto Fajádovým plánům ostře ohradil, a nepřímo premiéra kritizoval za to, že si osobuje pravomoci, které mu jako pouhému premiérovi nepřísluší.

Spor o jednostranné vyhlášení palestinské nezávislosti je sporem dvou ambiciózních mužů, ale také sporem politickým o další strategii. Především však ukazuje, jak ústavní a procedurální nevyjasněnosti škodí samotným Palestincům – nejasný je nejen poměr mezi prezidentem a kdysi ad hoc vytvořeným a účelově obsazovaným postem premiéra, ale i nevyjasněný poměr mezi pravomocemi Palestinské samosprávy a Organizace pro osvobození Palestiny jako zástupkyně všech Palestinců, i těch žijících v exilu. V takovém kontextu je těžké rozhodnout například i otázku, zda se vrátit k terorismu, jak velké ústupky lze dělat a jak vlastně má vypadat stát, který Palestinci chtějí. Přitom jsou to otázky, na jejichž zodpovězení čeká celý svět.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.