Nese Štěpán vůbec něco ve džbánu?

2. prosinec 2004

"Na Štěpána bez Štěpána", skandovalo se před patnácti lety. A už v prostřed prvního týdne listopadových demonstrací se to zdálo přáním vyplnitelným. Přinejmenším od chvíle, kdy nabubřelý městský tajemník KSČ zahanbeně utekl z mítinku ve vysočanské ČKD, kam si původně jel pro podporu dělnické třídy proti stávkujícím studentům a hercům. A o druhém svátku vánočním Miroslav Štěpán ve funkci skutečně nebyl.

Vzápětí pak, ještě před závěrem převratného roku, se dokonce ocitl za mřížemi. Kde pobyl po soudu zhruba rok, coby ze všech vysokých soudruhů ten nejodpovědnější za masakr na Národní třídě. Leckomu se to tehdy nezdálo úplně spravedlivé. Štěpán si bezpochyby trest zasloužil - buď zásah 17. listopadu přímo nařídil, anebo k němu dal minimálně tichý souhlas. Jen se zdálo nedostatečné, že z celé pookupační komunistické generality skončil ve vězení pouze on, který navíc v časech nejtvrdší normalizace ještě nebyl ve stranické struktuře ničím. Zato na sklonku reálného socialismu se Štěpán prostě stal jakýmsi symbolem všeho, proti čemu se národ vzedmul. Ostatně - nebylo to tak docela náhodné - tento bezskrupolózní kariérista, ochotný politické protivníky zavírat, anebo se na ně zubit, pokud si to bude Moskva přát, jasně mířil k nejvyšší stranické funkci.

Po předčasném propuštění (byl odsouzen na dva a půl roku), se politicky ocitl ve vzduchoprázdnu. Bylo po prvých svobodných volbách, určitém plebiscitu zavrhnuvšího mohutně komunismus. A na okraji přežívající KSČM se od bývalých tajemníků ÚV KSČ odtahovala. Nemohla ani jinak. Štěpána roku 1993 vyloučila a ten, ačkoliv by se měl spíš držet stranou, založil absurdně Stranu československých komunistů, dnes už přejmenovanou na osvědčenou Komunistickou stranu Československa, otevřeně neostalinistickou partaj. Cosi pro nejotrlejší Gottwaldovy pohrobky a snad i něco přitažlivého pro několik juvenilních a nevzdělaných extrémistů. Dala se zcela jistě zakázat, ale to by nejspíš vyvolalo diskusi o zákazu také umírněnější KSČM a do toho se politické scéně nechtělo.

Exponentem Štěpánovy strany se zpočátku stal například antihrdina z Národní třídy estébák Zifčák, který tu tehdy sehrál známou roli mrtvého studenta. Ten se ale odtrhnul a založil si vlastní KSČ, jíž ale bral vážně snad už jen chudák Hučín.

Bývalý pražský gubernátor od roku 1995 tepal nejen všechny demokratické strany a drze nadával na poměry, ale nešetřil také grebeníčkovskou KSČM, neboť ta podle něho přece zradila ideály. A samozřejmě - hlavně s ním nechtěla mít nic společného. Bylo to celé komické i nechutné zároveň, ale všichni to nicméně považovali za zanedbatelnou marginálii.

Nyní generální tajemník Štěpán hlásí nástup k soutěži na hlavním politickém hřišti, jeho KSČ hodlá postavit kandidátku do příštích parlamentních voleb. Opět bychom se nad tím mohli spíš jen pousmát. Ale je otázkou, zda Štěpánův zamýšlený návrat nemůže aspoň trochu zamíchat pozicemi v levé části domácího politického spektra. Možné to je.

Nelze totiž nevidět, že uvnitř KSČM probíhá ne sice zatím vyhraněný, ale přece jen patrný boj - část mladších členů, reprezentovaných místopředsedou Dolejšem tuší, že dostat se na podílu k moci mohou jen tehdy, když se strana distancuje od své totalitní minulosti. Opožděně, ale přece. Ale většina ve vedení a nejspíš i na nižších stupních zase dobře ví, že by podobná sebereflexe znamenala odliv části dosud nejpevnějšího voličského jádra, resentimentujícího a od roku 1989 ukřivděného. Štěpán by ale zasloužilé soudružky a soudruhy oslovit mohl. Grebeníček by buď musel přitvrdit komunistickou rétoriku a ještě víc přivřít vrátka do vlády, anebo nechat Štěpána řádit a nechat si možná uzmout nějaké to voličské procento. Obojí by bylo cestou k vnitrostranické přeměně KSČM. Pokud by k ní došlo, pak by se ovšem už tato - řekněme dolejšovská - postkomunistická strana ( asi by i konečně vypustila slovo komunismus z názvu), stala potenciálním partnerem pro sociální demokracii, což by vyřešilo rovněž její evidentní vnitřní problém.

Pokud by toto vše nastalo bylo by to vlastně pozitivní. Dokonce i za cenu, že nechutný Štěpán na čas pronikne do sněmovny, anebo získá aspoň tolik hlasů, aby dostával od státu příspěvek na další politickou činnost. Ale přežili jsme už Sládka, přežili bychom i - byť podruhé - Štěpána, který za sebou dávno nemá ÚV KSSS a pro Putina je politickou mrtvolou. A z KSČM by se jeho případným úspěchem mohla stát jakž takž akceptovatelná strana, čímž by nastala normálnější rovnováha mezi demokratickou levicí a pravicí.

Ale to vše je ovšem asi jen teorie. Štěpán svým pokřikem nejspíš zaujme minimum zachmuřených komunistů. Většina voličů KSČM ví, že je generální tajemník pro širokou veřejnost politicky naprosto nepřijatelný. Bůh ví, jestli si sám nakonec nápad kandidovat do sněmovny nerozmyslí. Na veřejných mítinzích by mu mohlo být často velmi horko. Zatím totiž vysvětluje své představy a teorie více méně pokoutním způsobem, s vyloučením veřejnosti. Což by při obecné volební kampani šlo jen velmi těžko.