Nepromlčené a současně neuchopitelné...

Tímto způsobem přišlo u nás za minulého režimu o život 180 lidí (nepočítám ty, které zahubilo vysoké napětí v zátarasech). Zatím stanulo před soudem 18 pachatelů-pohraničníků. Dva z nich, kteří si počínali příliš horlivě, byli odsouzeni, z toho jeden podmíněně. Dalších osm na soud teprve čeká. Nevím, kolik je takových, co nebyli zjištěni. Už je to dlouho. Někteří mezitím zemřeli.

Každý pachatel má být souzen podle zákonů platných v době spáchání trestného činu. Jde o tzv. nepřípustnost retroaktivity, princip, který znalo už římské právo. Je rozumný a mravný, řeklo by se, je tu ale potíž: ne každý režim a jím nastolený právní řád byl rozumný a mravný. Co třeba zločinné režimy jako třeba ten v hitlerovském Německu nebo stalinském Rusku? Co by to ale bylo za spravedlnost, kdyby stanula bezmocně před takovými skutečnostmi jako holokaust nebo gulag? V tomto ohledu bylo průlomové stanovisko norimberského tribunálu. Ten usoudil, že povaha tzv. zločinů proti lidskosti je zřejmá každému normálnímu člověku, a to bez ohledu na to, jaké zákony momentálně platí. I tehdy se vyskytli fundamentalisté (nebo jak jim mám říkat), kteří s tím nebyli srozuměni, ale bylo jich málo a nacistické zločiny byly natolik šokující, že se rozhodnutí tribunálu mohlo opřít o mezinárodní konsensus. Ty doby jsou ale už dávno pryč.

Žijeme v době, která vyznává pluralitu a relativismus. Neexistuje nějaká obecně závazná racionalita, ledaže by se na ní všichni dohodli (což se neděje). Existují různé tzv. právní názory a každý lze nějak přijatelně zdůvodnit. Vyšší váhu má ten, který vysloví vyšší instance. Tak jako na vojně: poručík má pravdu oproti seržantovi, generál oproti majorovi. Dovolávat se nějakého sdíleného mravního cítění je ošidné, protože relativismus panuje i v etice a morálka je dnes věcí subjektivní volby.

Nezávidím soudcům, kteří mají soudit střelce-zabijáky, jednající podle tehdejších právních norem. Snad se mezi nimi občas objeví takový, který se ujme věci tak, jak tomu bývalo za starých časů. Že v sobě objeví přirozenoprávní cítění. Jistotu ale nemá. Výrok vyšší instance může smělce snadno odstavit, pokud ho předtím nevyřídí obratný advokát.

Inu, žijeme v době, která si říká postkřesťanská, postmetafyzická, postmoralistní, postmoderní. Copak se v takovém prostředí asi děje se svědomím? Zdá se, že se už tato instance osobnosti často vůbec nevytváří. Stává se, že člověk, který spáchal čin považovaný jinými za hanebnost, tvrdí, že nejednal v rozporu se svým svědomím. Domnívám se, že žádné nemá. Vídám, jak brutální vrah tvrdí na televizní kameru, že je nevinen, a je velmi pravděpodobné, že si tak opravdu připadá. I podnikatelská nebo politická celebrita, je-li přistižena při nepravosti, se hájí tím, že její jednání nebylo v rozporu se zákonem. Dokazuje tím, že si na místo neexistujícího svědomí dosadila pouhou znalost platných zákonů.

Jsou situace, kde je souzvuk mravního a právního řádu zachován (pokud tomu nebrání korupce), např. zjišťování viny při dopravní nehodě. Střílející pohraničníci, to je jiná. Tam chybí samotný nástroj, obecně závazná racionalita. Pravda, společnost to příliš nezatíží, pachatelů je málo a v dohledné době vymřou (říkám si pragmaticky). Existují však rozsáhlé oblasti života, kde je představa toho, čemu se říká spravedlnost, právo či morálka, vytvářena individuální nebo skupinovou libovůlí. Jak asi dopadne společnost, v níž to funguje tímto způsobem?