Nepokoje v Hongkongu jsou selháním čínského prezidenta, píší Financial Times

Snímky z demonstrací v Hongkongu.

Pro čínského prezidenta Si Ťin-pchinga je vyhrocená situace v protesty zmítaném Hongkongu noční můrou. Ústředním bodem jeho prezidentství je obnova důstojnosti a síly Číny. Jedna část jejího výsostného území se teď ale propadla do násilí a anarchie, což zpochybňuje celý projekt pekingského vládce.

Myslí si to komentátor britského hospodářského deníku Financial Times Gideon Rachman.

Připomíná, že hongkongské univerzity se nedávno proměnily v bojiště. Protestující mají silnou podporu veřejnosti i přesto, že hází Molotovovy koktejly na policii. Ozbrojené síly pevninské Číny se v ulicích Hongkongu objevily zatím jen proto, aby pomohly uvolnit zatarasené místní komunikace.

Rachman varuje, že ostré nasazení čínské armády k potlačení nepokojů by mohlo Hongkong vtáhnout do dlouhého povstání. To by se mohlo podobat rezistenci proti Angličanům v irském Belfastu v sedmdesátých letech 20. století nebo povstání v Alžírsku proti Francouzům v letech padesátých.

Prezident Si by mohl namítnout, že momentální krize není jeho chyba. Rozbušku k demonstracím totiž přinesl letos v červnu návrh extradičního zákona. Na jeho základě měli být podezřelí ze spáchání trestného činu vydáváni do pevninské Číny.

Byla to ale hlavně iniciativa správkyně Hongkongu Carrie Lamové. Ve chvíli, kdy Peking viděl rozsah odporu proti chystané zákonné normě, pokusil se zareagovat citlivě – odložením návrhu zákona ad acta. Tou dobou se ale už protesty vymknuly kontrole a demonstranti rozšířili své požadavky.

Čínská hlava státu nese za vývoj situace širší odpovědnost. Od doby, kdy se před sedmi lety prezident Si Ťin-pching dostal k moci, Čína utáhla šrouby už tak autoritářského systému. Tato skutečnost v pohledu britského komentátora připravila podmínky pro povstání v Hongkongu proti nadvládě Pekingu.

Záhadné únosy

Nový důraz čínského vedení na boj proti korupci s sebou přinesl jevy jako mizení známých čínských osobností z veřejného života nebo také dokonce vlnu sebevražd členů komunistické strany. Čínská vláda také výrazně přitvrdila proti ujgurské menšině v provincii Sin-ťiang, kde v takzvaných „převýchovných táborech“ skončilo přes milion lidí.

Obyvatelé Hongkongu se tedy logicky mohli začít obávat, že skončí podobně a stanou se oběťmi snah centrální vlády rozdrtit kulturní a regionální rozdíly. Právní systém pevninské Číny stojí také v přímém protikladu k hongkongské tradici vlády práva.

Během úřadování prezidenta Siho se snahy o stále silnější potlačování svobody projevu rozšířily z pevninské Číny rovněž do Hongkongu. Gideon Rachman tuto tezi podpírá hned několika příklady.

Zaprvé, několik hongkongských knihkupců skončilo v čínském vězení poté, co je v roce 2015 unesli údajně neznámí pachatelé. Čtyři z této pětice se následně přiznali k pašování zakázané literatury.

Druhým příkladem zostřeného přístupu Pekingu je osud několika poslanců. Ti byli v letech 2016 a 2017 soudně zbaveni svých mandátů, protože odmítli složit ústavou vyžadovanou přísahu, která obsahuje také slib věrnosti Čínské lidové republice.

Rovněž někteří známí aktivisté vystupující proti politice pevninské Číny skončili za mřížemi. Jeden z nich, Joshua Wong, je už na svobodě, Edward Leung je stále ve vězení. Jeho heslo „Svobodný Hongkong, revoluce teď a tady“ provolávají lidé na současných protestech.

Zpátky do minulosti

V čínském konceptu „jedna země, dva systémy“ byl v Rachmanově pohledu vždy latentně přítomný konflikt. Vždyť už roku 2003 se v Hongkongu odehrály velké demonstrace kvůli zákonu o národní bezpečnosti, který navrhl a prosazoval Peking.

Velká Británie předala svou teď už bývalou kolonii do čínské správy v roce 1997. V následujících patnácti letech se ale situaci dařilo zvládat. Ale jen do nástupu Si Ťin-pchinga k moci v roce 2012.

Obyvatelé Hongkongu možná mohli do jisté míry oprávněně doufat, že se poměry v pevninské Číně vyvinou směrem k liberálnějšímu a na vládě práva založenému společenskému a politickému systému. Bylo na to ostatně dost času, protože k plnému připojení regionu k Čínské lidové republice má dojít až v roce 2047.

Čína se ale za dobu panování prezidenta Siho dostala politicky zpět do minulosti. Tamní vláda omezila svobodu projevu, uvěznila obhájce lidských práv a ukončila činnost neziskových organizací.

Není tedy žádné velké překvapení, že lidé v Hongkongu očekávají začlenění do pevninské Číny v atmosféře stále silnějších obav. Dnešní protestující mládež bude v roce 2047 ve středním věku. Jejich důraz na boj o svobodu tedy není možné vnímat jako přehánění. Jakkoliv je možné debatovat o taktice násilí, kterou někteří z demonstrantů v Hongkongu zvolili.

Jedna Čína

Současné lidové nepokoje v Hongkongu nezpochybňují pouze způsob, jakým Si Ťin-pching k městu a celému regionu přistupuje. Podle komentáře vlna protestů také zpochybňuje celý prezidentův projekt „velké obnovy čínského lidu“. V jeho středobodu se totiž nachází teze, že je potřeba obnovit a udržet územní celistvost Číny.

Po Hongkongu může být dalším na řadě Tchaj-wan. Vláda v Pekingu opakovaně hrozí, že samosprávné území násilně připojí k pevnině. Pokud ale Čína nedokáže zvládat poměry v ulicích Hongkongu, stěží uspěje na Tchaj-wanu.

Neklid v Hongkongu rovněž zpochybňuje vlasteneckou tezi prezidenta Siho a vládnoucí komunistické strany. V jejich očích existuje jen „jedna Čína“ a všichni Číňané touží jen a pouze po sjednocení. V tomto duchu se nese také oficiální vlastenecké vzdělávání.

Po událostech v Hongkongu je zřejmé, že etnickou soudržnost převyšují obavy z politického splynutí s pevninskou Čínou. Každý den je také stále pravděpodobnější, že se situace v Hongkongu naprosto vymkne z rukou a skončí tragédií.

Čínský prezident Si Ťin-pching nicméně nakonec přeci jen může najít mírumilovnou cestu ven ze současných problémů. Musí ale projevit pokoru, schopnost otevřeného myšlení a tolerance. Tedy vše, co přímo odporuje podstatě systému, který sám vytvořil, píše komentátor britského listu Financial Times Gideon Rachman.