Nemocní poslanci a DPH

Opozice se odmítla na přijetí zákonů podílet a dva poslanci vládní koalice mají zdravotní problémy, za nemocného poslance Vlčka nastoupí nezávislý Petr Kott, náhrada za při nehodě zraněného Cyrila Svobodu se nenašla. Poslanec tedy dostal dva dny odklad a ve čtvrtek by se v nepříliš uspokojivém pooperační stavu měl dostavit do Poslanecké sněmovny. Zda-li se tak stane, těžko říci. Za normálních okolností by to hraničilo s hazardem s vlastním zdravím, avšak za současné politické situace to asi jinak nepůjde. Navíc zatím žádný vládní poslanec neavizoval další nespokojenost a je v dobré paměti, že vládní koalice přehlasovala všechna prezidentova veta zákonů při své reformě veřejných financí.

Situace musí být zajisté trapná i pro opozici. Hnát do Poslanecké sněmovny nemocného poslance není právě lidsky přijatelné. I když je možné pochopit, že opozice stěží může hlasovat pro zákon, který už nějaký čas podrobuje drtivé kritice, ale za této situace by nejspíš přece jen bylo lépe, kdyby se opozice zachovala gentlemansky a nominovala jednoho svého poslance, který by zvedl ruku pro zákony místo Cyrila Svobody. Nic se tím nestane, bude stejně záležet na dalších poslancích vládní koalice, zda-li zákony projdou. Koalice musí totiž při přehlasování prezidentského veta sehnat rovný sto jeden hlas, bez ohledu na to, kolik bude v Poslanecké sněmovně přítomno poslanců. Hlasování jednoho opozičního poslance pro zákon by tedy znamenalo jen to, že poslanec Svoboda se bude moci dále v klidu léčit. Taková gesta jsou ale za napjaté situace něčím, co asi vypadá jako ze zcela jiného světa.

Objevují se samozřejmě otázky, jak to učinit, aby nemocný poslanec mohl být nahrazen. Odpověď zní, že to nelze učinit jinak, než že vládní koalice bude mít silnější většinu. Když měla první vláda samostatné České republiky v letech 1992 až 1996 většinu pěti hlasů, bylo možné celé čtyři poslance oželet. A pak už to s většinových vládami z kopce. Další dvě vlády byly menšinové a existovaly v prvním případě díky přeběhnutým poslancům a ve druhém díky tzv. opoziční smlouvě. Také zde šlo o každý hlas. A současná vláda je většinová jen na papíře, většina jednoho hlasu je velmi křehká. Podle Ústavy vykonává každý poslanec svůj mandát osobně, nelze ho tedy zastupovat. Řešením by samozřejmě bylo vzdání se mandátu, avšak bylo by nespravedlivé, kdyby se poslanec měl vzdát mandátu pokaždé, když onemocní. Jak bylo řečeno, řešením je silnější většina, ale to je věčné dilema české politiky.

Opozice nyní právem kritizuje vládu, že zákon schvaluje na poslední chvíli. Jenže vláda zase zákon tak pozdě nepředložila, stalo se tak na začátku listopadu minulého roku, tedy zhruba půl roku před vstupem České republiky do Evropské unie, kvůli kterému zákon musí obsahovat mnoho opatření. Problémem zákona bylo něco jiného, než termín jeho předložení vládou. A to další lidová tvořivost vlády, ministerstva financí i vládní koalice, která se spojila s evropským zákonem. Diskuse nad návrhem zákona byla jednu chvíli tak nepřehledná, že nikdo už pořádně nevěděl, co se vlastně mění a co ne. Pikantní bylo zejména neustále přesouvání některých položek ze seznamu zboží podléhajícího snížené sazbě do daně zvýšené a naopak. Zvláště veselé a provázené siláckými gesty, to bylo blahé paměti u vstupenek na kulturní akce, u časopisů a u vodného a stočného.

Zkrátka, poslanci, ministerstvo financí a vláda chtěli do tohoto zákona nakonec protlačit vše, co je v průběhu projednávání napadlo a co se zdaleka netýkalo sladění evropského daňového systému. Ministerstvo financí se nijak netajilo tím, že přesuny zboží do vyšší sazby DPH, nepožadované evropskými standardy, jsou motivovány dalším přísunem financí do státního rozpočtu. Naopak snížení základní sazby na 19 procent bylo součástí koaličních dohod, kde na tom trvaly zejména menší strany. Základní sazba se tím vyrovnala také například se Slovenskem, kde je jednotná.

Prezident republiky, který je na návštěvě Číny, zde řekl, že vláda provádí neuvěřitelnou a nepochopitelnou masáž veřejného mínění, kdy se naprosto mystifikuje veřejnost, o čem ten zákon je. Podle prezidenta jde o zvýšení daní pro české občany a české firmy. V konečném důsledku tak tomu asi opravdu bude. Navíc schvalování na poslední chvíli a proběhlé nekonečné diskuse o tom, v konečné verzi zákona nakonec bude a co ne, znejistily podnikatelské prostředí. Vládní koalice měla tedy nejspíš přece jen navrhnout minimální normu, která by české daně z přidaného hodnoty sladila s evropskými a o dalších svých daňových záměrech měla vést další diskusi nad jinými novelami. Důsledkem snahy spláchnout to vše dohromady může být tristní obraz nemocného ministra, který je kvůli jednomu hlasování nucen ohrozit svou léčbu a dostavit se na zasedání.