Neměli jsme nárok ani na mléko pro dítě. Vzpomínky sedláka Josefa Jana Jehlíka z Úboče na Domažlicku
Když v roce 1953 připravili komunističtí funkcionáři a jejich pomocníci Josefa Jehlíka o rodový statek v Úboči na Domažlicku a vyhnali ho i s početnou rodinou z domova do Slezska, něco se v něm zlomilo. Na svou vesnici se už nedokázal dívat bez hořkosti.
V roce 2013 řekl v rozhovoru pro Paměť národa: „Žil jsem tam celý život a nikdy jsem si nepřipadal jako mezi nepřáteli. Ale když nás pak vystěhovali, ani pes neštěkl, nestalo se, že by nám někdo pomohl nebo se ozval. Když jsme pak byli ve Slezsku, nikdo za námi nepřijel, nenapsal. Ani slza, jen nám sebrali majetek… Dnes, když máme statek zpátky, jsou přátelští, zvou mne mezi sebe. Ale když do vesnice přijdu a vidím dvory, vzpomenu si, jak se ti lidé tenkrát chovali.“
Josef Jan Jehlík přišel na svět v Úboči 19. června 1927. Rodiče měli středně velké hospodářství a od komunistického puče v únoru 1948 byli vystaveni stále většímu tlaku. KSČ původně slibovala, že v Československu nebude násilně prosazovat kolektivizaci podle sovětského vzoru, ale už v červnu 1948 spustila propagandistický útok proti sedlákům, pejorativně označovaným za „vesnické boháče“ a „kulaky“.
Jehlíkovi hospodařili na gruntu v Úboči (č.p. 10), jemuž se zvykově řikalo U Roubalů, již od 18. století, statek se předával z generace na generaci. Josef byl jediný syn, bylo tedy přirozené, že hospodářství převezme. Po válce vychodil hospodářskou školu, na přelomu let 1948-1949 prošel zkrácenou základní vojenskou službou v Hradci Králové.
Zaplaťte – a poděkujte straně
Josef Jehlík sepsal vzpomínky, v nichž zaznamenává i počátky komunistické vlády:
„V roce 1948 jsme dělali elektriku, vedení ve dvoře nám dělal Altman ze Kdyně a stálo to Kčs 18000. Na rozsvícenské v Úboči (pozn.: oficiální spuštění proudu po vybudování rozvodů a připojení všech domů ve vesnici) měl řeč Kozler z Prapořišť (velitel hasičů na okrese), který ve svém projevu zdůrazňoval, že nám toto vše dala KSČ. Přitom si každý svou přípojku platil sám a navíc i podíl na rozvodech po vsi. A to podle hektarů, které obhospodařoval. V tomto roce začal takzvaný třídní boj. Dostali jsme povinnost, co máme pěstovat a pak kolik z toho máme dodat státu. Při dodávkách obilí měl ten s výměrou přes 15 ha menší výkupní ceny než ti ostatní. Stát pak přeprodával občanům, co vybral. Dodávky byly od sedláků vykupovány. Tento takzvaný třídní boj se stále stupňoval.“
V následujícím roce dostali Jehlíkovi pokutu „za nesplnění dodávky mléka Kčs 50000, o což se ponejvíce postaral soudruh Číhák (kontrolor z okresu) a Emil Strnad s Václavem Piskáčkem. Pokuta souvisela s nedodržením záměrně přemrštěně stanovené kvóty na dodej.“
V roce 1950 převzal Josef Jan Jehlík hospodářství od otce, protože ho úřady chtěly nasadit jako dělníka do fabriky v Plzni. V tomtéž roce byl Jehlíkovým „odebrán nový samovaz (pozn.: stroj, tažený koňmi, který sekal a vázal) i výfuková řezačka. Byly odvezeny a ‚vykoupeny‘ –za kus papíru, který nám urozeně vydal jakýsi soudruh Hadámek ze Stanětic (újezdní tajemník). Za to, že jsme jim dali k samovazači ‚jen‘ jednu kosu a ta druhá že byla poškozená, dostali jsme pokutu Kčs 2000 od ONV!“
V červnu 1951 se Josef Jan oženil s Annou Möllerovou z Únějovic a záhy se jim narodil syn Pepíček. Soukromé hospodaření bylo stále obtížnější. Na statku dřív kromě rodiny Jehlíkovy pracovali i kočí, děvečka a pacholek, teď museli Jehlíkovi všechno obstarat sami a přitom plnit stále vyšší povinné odvody masa, mléka, obilí a podobně. Když nesplnili, dostávali pokuty.
Roku 1952 byla v Úboči zatčena, odsouzena a obrána o majetek celá rodina hospodářů Mastných (příbuzní Jehlíkových, jejich příběh najdete zde).
V následujícím roce začal nejsilnější tlak na združstevnění vesnice: Josef Jehlík chtěl marnou snahu o zachování statku vzdát a podal si přihlášku do JZD – snažil se zachránit, co se zachránit dá. Místní komunisté si ho však v družstvu nepřáli, proto se jeho přihláška „ztratila“ a učinili z něj „vesnického boháče“ a „sabotéra“. Hospodáři v obci navíc nedodrželi dohodu, že do družstva vstoupí buď všichni, nebo nikdo.
Vyhnanství
Ve stejném roce byl Josef Jehlík za neplnění dodávek „odsouzen“ (nikoli soudem, ale jakousi okresní komisí) na dva měsíce vězení. Část trestu si odpykal v pracovním táboře v Plzni-Karlově, kde vykládal z vagonů škváru. Asi po čtrnácti dnech byl díky prezidentské amnestii propuštěn.
Statek mu však komunisté zabrali pro JZD, využití jednotlivých budov plánovali ještě dřív, než Jehlíkovi vystěhovali z domova, dokonce si ještě za přítomnosti majitelů rozebírali vybavení hospodářství, především nářadí z dílen.
Dne 19. května 1953 dostali Jehlíkovi vystěhovávací výměr a 22. května 1953 byla celá rodina i s desetiměsíčním synkem Pepíčkem a starými rodiči deportována z Úboče až do Horního Fořtu u Javorníku:
„Vystěhovali nás ze závisti. Neměli jsme o moc větší statek než jiní sedláci, jen jsme chovali koně a byli jsme úspěšní. Když nás stěhovali, ptal jsem se na okrese na důvod. Říkám: ,Teď mi řekněte, proč nás stěhujete.‘ Úředník se na mne podíval a povídá: ,Protože se vám dobře vedlo.‘ Nám se dobře vedlo, protože se muselo o dobytek dbát, koně, býci nevyrostli jen tak, člověk se o ně musel starat, mít o činnost zájem. Ale každý mohl něco začít. Jenže byli také lidi, kteří se sami do ničeho nepustili, jen říkali: ,Hele, on má něco, ať mu to chcípne.‘“
Josef Jehlík vzpomínal, že lidé ve vsi se báli vystoupit proti stěhování svých sousedů.
„Závist, doba, politika. Sedláci viděli, že by se jim mohlo stát to co nám. Komunisté vyhrožovali, že mohou vystěhovat kohokoliv… U nás bylo asi osm krav, dojili tam, ale my neměli pro dítě ani půllitr mléka. Šel jsem do obchodu, kde byl obchodník, u kterého jsme také kdysi nakupovali, chodili jsme k němu. Říkám: ,Pane Vrba, prodal byste mi půllitr mléka?‘ On se na mne podíval a povídal: ,Pro vás už nemám nic, vy už jste měli být pryč.‘ Tak my už jsme neměli nárok na nic, ani na mléko pro dítě.”
V novém „domově“ v Horním Fořtu
Krušná cesta do Jeseníků trvala mnoho hodin. Paní Jehlíková nahřívala dítěti čaj nad svíčkou, rodina byla do Slezska doslova eskortována, po celou cestu je ve vyčleněném vlakovém kupé střežil muž s pistolí za pasem.
V Horním Fořtu dostali Jehlíkovi ubytování ve starém domě po vyhnaných Němcích, po několik let již neobydleném a zchátralém. Začínali znovu. Josef Jehlík i s manželkou a otcem pracovali ve státním statku, nemocná matka se starala o malého vnuka a o domácnost. Technicky zdatný Josef krmil koně a později pracoval s traktorem, jeho žena Anna pomáhala na poli a krmila dobytek. Jako zemědělští dělníci měli nejprve minimální mzdu.
Okresní národní výbor v Domažlicích jim vydal zákaz pobytu v okrese – a Anna Jehlíková nesměla ani navštívit rodiče v Únějovicích. K povolení krátké návštěvy o pouti v roce 1956 bylo potřeba roční dopisování s nejrůznějšími úřady.
Josefův otec (Josef Jehlík starší) velmi postrádal rodný kraj, ale už se domů nikdy nepodíval. Zemřel ve Slezsku v březnu 1960:
„Když umřel, rozhodl jsem se: nikoho se ptát nebudu, pochováme ho doma. Nechal jsem ho převézt do Domažlic, tam jsem objednal pohřební auto, převezli ho do Němčic, kde měl bratra. Od bratra šel pohřeb do Úboče. Počítal jsem, že mne zavřou. V Úboči se čekalo vzbouření, vzpoura sedláků. Nikomu jsem nic neříkal, ale průvod přišel k našemu dvoru a zastavil tam.“
Jehlíkovi se nakonec vrátili na Domažlicko, ale nikoli do Úboče. Statek dostal Josef zpátky až po roce 1989, zdevastovaný a prázdný. Zrekonstruoval ho, ale žít už v něm nechtěl. Zemřel 28. prosince 2017 ve věku 90 let.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.