Nechovali tři ovce, ukrývali zbraně a nechtěli do JZD. Tak šla celá rodina do vězení

18. března 1952 rodina cosi slavila. Kolem 19. hodiny do jejich světnice nakráčela suita funkcionářů KSČ z místního a okresního národního výboru v doprovodu několika příslušníků SNB. Vzájemně se znali od dětství.

Rodinu zatkli, naložili do antonu a nechali odvézt na samotky v domažlickém úřadu. Vesničtí soudruzi se zatím usadili k prostřenému stolu a zahájili schůzi, ze které se dochoval zápis:

„Tím, že jsme uskutečnili případ s Mastným, uspíšíme socializaci vesnice. … Veřejnost vždy čekala na slova Mastného a podle vynesených slov se pak veřejnost usnášela, ovšem jen lidé, kteří souhlasí s americkou klikou… Po tomto zralém zákroku, který se stal dnešního dne, oddychnou si funkcionáři MNV i veřejnost, kteří souhlasí s lidově demokrat. zřízením.“

Rodinu odsoudili dohromady na 39 let

Schůzi zakončili aspoň podle zápisu po 22. hodině. Po několika měsících se konal v Domažlicích v kulturním středisku veřejný proces. Josef Mastný dostal 10 let, jeho žena 8 let, Václav 10 let, Josef Vojtěch 8 let a nejmladší Jan 3 roky vězení.

V rozsudku se mimo jiné píše, že neuposlechli nařízení národního výboru, aby chovali tři ovce, neplnili dodávky masa, zabili vepře „na černo“, schovávali zbraně.

Statek Mastných v Úboči, snímek kol. roku 1910|foto: Post Bellum

V komunistickém tisku pak vyšel článek s titulkem Zmařené vražedné úklady vesnického boháče Mastného, ve kterém rodinu označili za „upíry“ a organizovanou skupinu, která připravovala vraždu úbočských funkcionářů KSČ.

To ovšem nebyla čistá lež. Jednomu ze synů sedláka Mastného Václavovi se podařilo tajně z domažlické věznice poslat moták svému bratranci Josefu Jehlíkovi, také statkáři v Úboči.

Na kousku toaletního papíru, který zachytil bachař, nakreslil mapku, kde na statku schovává pistoli. K tomu dopsal, aby Josef, pakliže je komunisti popraví, se soudruhy vyrovnal účet.

„Sebrance“ z Úboče se po listopadu 1989 vůbec nic nestalo

Sametové revoluce v roce 1989, rehabilitace a restituce se dožili jen Václav a Jan.

Václav zemřel v roce 2011 a zůstala po něm krátká citace v publikaci o domažlickém odboji: „Nejvíc jsem pobouřil ,soudní dvůr‘ svým výrokem, když jsem dostal na konci jednání slovo.

Václav Mastný v roce 1945|foto: Post Bellum

Když jsem při tom odporném divadle viděl sedět v první řadě tu prodejnou sebranku z Úboče, dostal jsem vztek. Seděli tam a tvářili se navýsost spokojeně. To ponižující divadlo se jim zřejmě moc líbilo.

Řekl jsem jim, že takový režim, jaký oni nastolili, se nemůže dlouho udržet ani politicky, ani hospodářsky. Reagovali na to smíchem. Byl to zlý smích, jízlivý a arogantní.

Byli tenkrát náramně sebejistí. A jsou sebejistí dodnes. Mají k tomu dostatečný důvod. Vůbec nic se jim nestalo a nejspíš ani nestane.

Berou vysoké důchody, rozhodně vyšší, než mám já. Smějí se nám, že jsme neschopní je potrestat jejich evidentní zločiny. Jsou okamžiky, kdy je mi z toho všechno nanic,“ řekl Václav Mastný před smrtí.