Německá ústavní reforma vzorem pro Česko

Povolební situace po tuzemských červnových volbách se nazývá patem, protože umožňuje sestavit jedinou většinovou vládu, totiž velkou koalici občanské a sociální demokracie. Dát ji dohromady je ovšem obtížné. ČSSD v čele s odcházejícím premiérem Jiřím Paroubkem by na ni přistoupila a není divu. Ve volbách prohrála a rozdělit se v této situaci o moc je pro její vyjednavače dobrý výsledek.

Logicky je ovšem proti předseda ODS Mirek Topolánek a má k tomu několik vážných důvodů. Jednak ví velmi dobře, jak získal o 800 tisíc voličů víc, než Václav Klaus v předchozích volbách. Varoval před nebezpečím, které pro tuto znamená silný politik typu Paroubka, kterého jeho kolega Tlustý nazývá dokonce diktátorem. Když se teď Topolánek s Paroubkem teď dohodne, ztratí před nově získanými voliči velice rychle svou tvář nejen on, ale také celá strana. Dalším důvodem je fakt, že ve velké koalici by byla ODS v méně výhodné situaci. Sociální demokraté by měli za zády spřátelené komunisty, naopak Topolánkova strana by nemohla počítat s podporou lidovců ani zelených, kteří by se po nadšeném domlouvání stovkové koalice museli cítit v opozici jako hlupáci.

Nejvíc rozumně ale zní třetí námitka. ODS ve své volební kampani prosazovala radikální reformy, naopak ČSSD v podstatě jen chtěla navázat na své dosavadní vládnutí a udržovat setrvalý stav. Kdyby se obě strany domluvily na vládě, kompromis by pro tuto zemi nepřinesl nic nového - nejvýš drobné úpravy současného stavu ve směru mírně napravo.

Není možné sestavovat velkou koalici bez toho, že svou existenci zdůvodní přesvědčivou vizí, upozornil komentátor Reflexu Bohumil Pečinka. Takovou vizí byla v roce 1998 dohoda ODS a ČSSD o tom, že změní volební systém. Takové zdůvodnění je sice možné kritizovat, je ale zřejmé, že podobnou operaci může uskutečnit pouze koalice s ústavní většinou.

Tentokrát ovšem žádná vize neexistuje a tak je velká koalice nemožná, říká hlavní argument občanských demokratů.

Zdá se tedy, že překážky jsou nepřekročitelné, v této chvíli však přichází zpráva z Berlína.

Co tam tedy stalo: Bundestag schválil největší ústavní reformu od roku 1949, která zcela mění kompetence vlády, parlamentu i spolkových zemí. Verdikt je definitivní, protože zástupci zemí ve spolkové radě už předem oznámili, že s reformou budou souhlasit. Připomeňme, že měnit ústavu vyžaduje v Německu souhlas dvou třetin poslanců. Něco takového mohou zajistit pouze dvě největší strany - křesťanští a sociální demokraté, pokud dají dohromady velkou koalici. Změna jde skutečně daleko. Především stanovila, že mnoha důležitých oblastech, jako jsou třeba otázky pracovního trhu, penzijního a zdravotnického systému, nemluvě o soudnictví a základních právních kodexech, získává větší pravomoc spolková vláda a bundestag. Řada reforem, které by musela schválit zemskými vládami řízená spolková rada, tak půjde uskutečnit mnohem rychleji, než tomu bylo dosud.

Země větší pravomoc spolkové vlády akceptovaly, protože samy získaly mnohem větší autonomii. Budou samy rozhodovat o sociálních záležitostech, školství, provozu nemocnic i ochraně životního prostředí. Dokonce budou smět vydávat zemské zákony.

Aby mohly země rozhodovat opravdu nezávisle, dostanou právo ponechat si větší část daní, které se vybírají na jejich území. Spolková vláda je tedy nebude moci k ničemu nutit hrozbami, že jim příště nepřerozdělí další peníze. Vedle zemských sněmů získají větší pravomoc i městské samosprávy. Tato změna se nemusí každému líbit, především staví do obtížné situace chudší země, které přijdou o výhody dosavadní přerozdělovací praxe. V každém případě jde o zásadní změnu, kterou bavorský premiér Edmund Stoiber dokonce nazval "matkou všech reforem". Beze změn fungování státu by nebylo možné prosadit nutné změny na pracovním trhu, ve zdravotnictví, v penzích. Jen na první pohled se může zdát, že podobné změny nejsou v Česku potřebné. Potřebné jsou a měly by být dokonce ještě radikálnější. Kompetenční a finanční spory mezi kraji a centrem blokují veškeré reformy zdravotnictví i školství. Města se nemohou se státem dohodnout na tom, kdo bude odpovědný za péči o chudé občany a za reformu nájemního bydlení. Regionální samosprávy si stěžují i na řadu dalších věcí včetně čerpání evropských dotací. Bojovníci s byrokracií upozorňují na to, že se působnosti centrálních a krajských úřadů překrývají. Efektivnímu vládnutí v Česku vadí i to, že má nevhodný volební systém - zažíváme to už ve čtvrtém volebním období za sebou.

Je prostě možné při sestavování nové vlády využít německý vzor. Možná na tak důmyslnou konstrukci nemají čeští politici dost schopností ani vzájemné důvěry. To jsou však jediné překážky, které takovému projektu brání.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání