Neklid v pražské kultuře

Na nějaký čas se tak zakonzervuje jejich nerovnost v přístupu k veřejným zdrojům, a to udělá spoustu zlé krve, už proto, že si divadelníci z příspěvkových divadel toto své dočasné vítězství vyloží a budou veřejnosti předkládat jakožto potvrzení faktu, že jedině u nich se dělá umění, zatímco v soukromé sféře jen šoubyznys. Že tomu tak není, budou zase nějaký čas marně vyprávět umělci ze soukromé sféry. A znovu dojde k tomu, že ekonomická realita bude zcela opomíjena a nahrazována vágní rétorikou plnou velkých slov, v nichž převáží povrchní estetismus nad věcnými argumenty. Což je přesně to, oč příspěvkovým divadelníkům také šlo: změnit diskusi racionální v emocionální.

Takže se zdánlivě nic nezměnilo a úřední rozhodnutí se tak podobá verdiktům Chytré horákyně. Je to však opravdu jen zdání. Magistrát si vymínil - výměnou za uvedené ústupky - že vykoná v příspěvkových organizacích audity a do roka a do dne tam vyhlásí tendry na nové šéfy. Kýžená a tolik potřebná změna v tomto zatuchlém milieu se tak sice odkládá o pár měsíců, ale zase pak bude podložena relevantními čísly, a to za malé posečkání stojí.

Toto posunutí termínu ale nijak nemění některá základní zadání. Zkusme si je zrekapitulovat:

Protestující pocházejí z velké části z divadel, která jsou jednak značně nákladná, jednak mají otevřené dveře do sympatizujících médií. Proto se dá i nadále očekávat, že každý krok, který budou lidé z těchto divadel považovat za ohrožující jejich stávající zajištěné ekonomické poměry, vyvolá nevoli. Pokračování onoho "měsíce neklidu" tak je více než pravděpodobné.

Magistrátní užití cézarského heslo Divide et impera, tedy rozděl a panuj, zafungovalo nad očekávání. Dnes tu stojí jedni divadelníci proti druhým, takzvaně veřejní, příspěvkoví, proti soukromým, fungujícím na tržní bázi a dosud převážně bez městských dotací. Snaha dát těm druhým také kus městských peněz, vyvolala u těch prvých vlnu odporu a nesouhlasu.

Nejčastější argument příspěvkových divadel vůči divadlům soukromým je právě ten, že v soukromých divadlech se produkují komerční kusy zacílené na tržby a zisk, kdežto v příspěvkových divadlech je prostor pro to pravé divadelní umění, které nemusí brát ohled na masový vkus diváka. Se samozřejmým dovětkem, že první je nízké a nehodnotné, kdežto druhé je cenné a hodné veřejných prostředků.

Nikdo ale už přesně neříká, jak posoudit, co je divadlo nízké či vysoké, kde končí umění a začíná sféra jakési "neumělecké" zábavy. Potíž je v tom, že právo rozhodovat toto dilema si pro sebe vyhrazují právě a pouze divadelníci příspěvkoví.

A nezapomeňme, že se čím dál častěji stává, že titíž umělci působí paralelně v příspěvkových i v soukromých divadlech. Těžko můžeme tvrdit, že práce umělce v privátu je nekvalitní, zatímco když se daný umělec přestěhuje na příspěvkovou scénu, rázem začne produkovat výhradně vysoké umění.

K této otázce se stěžejním způsobem vyjádřil ředitel Městských divadel pražských Ondřej Zajíc. Ten zveřejnil text stojící za citaci: "Občané si v MDP a jiných příspěvkových a neziskových organizacích prostřednictvím magistrátu objednávají službu. Platí si tak to, co prostě jinak zprostředkovat není možné. Někteří zástupci ziskové kulturní sféry matou veřejnost, pokud tvrdí, že dělají to samé. Nedělají, protože to nelze. To je historická zkušenost. Pokud budou nabízet službu, potřebují na to příspěvek, grant.....Pokud mám grant, dělám službu, pokud ho nemám, nedělám."

Přeložme si to: Divadla, která takzvaně plní veřejnou službu, tedy divadla příspěvková, tuto službu plní proto, že dostávají grant. Není to tedy tak, že grant má dostávat ten, kdo plní nějakou veřejnou službu. Znamená to, že privátní divadlo nemůže dělat veřejnou službu, protože nedostává grant.

To by se ale také dalo velmi snadno interpretovat takto: Dostane-li privátní divadlo grant, začne (dle úvahy pana ředitele Zajíce) plnit veřejnou službu, má totiž na to ten grant. Zatímco když doposud příspěvkové divadlo nedostane grant, přestane plnit veřejnou službu. Což je fakt. Toto divadlo, dodejme, nejspíše bez grantu zanikne, protože jinak, než za veřejné prostředky existovat neumí.

To je ovšem logická past. Udělení grantu je podle této teze podmínkou k výkonu veřejné služby. Celá bitva o granty pražského magistrátu se tak dostává do jasného světla: Ti, kdo granty dostávají, se bojí, aby je nedostával ještě někdo jiný. Co kdyby se pak někdo začal zamýšlet, jak to tedy je s tou veřejnou službou?

A to je konec konců hlavní otázka, na kterou bude muset magistrát odpovědět v první řadě. Dřív, než dokončí audity, vyhlásí konkursy a dokončí transformaci jednotlivých pražských divadel. Na jejím konci tak může být nejen dobrá definice veřejné služby, ale i vlastnicky, žánrově, autorsky pestrá divadelní scéna, která tuto službu dokáže plnit

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .