Nejznámější turecký kopec

Bílý kopec, ve kterém se odráží slunce, je vidět už zdálky při příjezdu do města Denizli, hlavního města stejnojmenné provincie. Znovu a celý se ale otevře až v centru Pamukkale. V sezóně se vesnicí projíždí jen krokem, parkoviště jsou plná, přece jen je Pamukkale jedním z nejvyhledávanějších cílů výletníků hlavně z Antalye a dalších přímořských letovisek, odkud se sem dá dojet za zhruba 4 hodiny.

Upřímně první dojem z návštěvy není moc pozitivní. Člověk má představu o jezírkách kdesi na samotě, kterými se bude moci nerušeně kochat, realita je ale tvrdá a byznys zkrátka dorazil i sem. Autobusy plné turistů přijíždí ze všech stran a v areálu této přírodní chlouby se hemží stovky lidí. Plno je na hlavní cestě, která turisty vede k jezírkům, plno je na okružních cestičkách vedoucích ke starověkému sídlu Hierapolis a doslova pěší dopravní zácpa je v blízkosti samotných jezer, která jsou vyhrazena ke koupání. Pokud se ale člověk přes to všechno přenese a zamhouří oči, i tak si dokáže návštěvu užít.

Co leží v okolí

Jezírka v Pamukkale mění svou barvu|foto: Julie Urbišová

Stejně jako bílý terasovitý kopec Pamukkale se jmenuje i vesnice pod ním. Je vlastně stejná jako jakákoliv jiná vesnice nebo menší městečko, jen s tím rozdílem, že víc než obyčejných domů je zde hotelů a penzionů. Ubytovat se dá v originálních příbytcích, které vznikly jen menší přestavbou typických tureckých rodinných domů, ale kdo touží po luxusu, pro ty jsou tu velké mnohahvězdičkové hotely. Ty ovšem poměrně dost kazí výhled do okolí a narušují atmosféru místa, která musela být před rozmachem turismu skutečně magická.

Nejprve většinou padne otázka, co to vlastně Pamukkale je a jak tato terasovitá jezírka vznikla. Terasovitý terén se tvoří díky horkým pramenům, které obsahují uhličitan vápenatý. Jak tato směs stéká dolů, postupně se ochlazuje a sražený uhličitan za sebou zanechává bílé stopy a v kopci vysokém 600 metrů vytváří kaskády. Výsledkem jsou jezírka plná bílé, krémovité kaše, kterou si pak lidé nanášejí na tělo a na obličej. V oblasti je na 17 horkých pramenů s teplotou vody od 35 do 100 stupňů Celsia.

Kam člověk nemůže

Všechna jezírka ale samozřejmě přístupná nejsou, je to právě naopak. K procházkám v příjemně teplé vodě jsou určeny speciálně vytvořené nádrže, které vypadají na první pohled přirozeně, ale vznikly lidskou rukou. Podél nich chodí lidé tam a zpět, a jen těžko se na úzkých místech vyhýbají. V jezírkách se dá i koupat a v posledním nejnižším místě bílého kopce, neboli bavlněného hradu, jsou i malé vodopády.

Ke koupání slouží umělá jezírka|foto: Julie Urbišová

Kromě těchto umělých jezer je kopec plný těch přírodních, které podle denní doby mění barvu z tyrkysové přes zelenkavou až po stříbřitou. K nim se ale turista jen tak nedostane. Celý areál hlídá stráž a pokud někdo vkročí, kam nemá, ozve se někdy i několik píšťalek najednou.

Téměř tříkilometrový okruh podél kopce nabízí i nádherné výhledy do okolí a plynule na něj navazují ruiny dnes už zaniklého města Hierapolis. Bylo by totiž zvláštní, kdyby tak výhodné a výjimečné místo nikdo neobýval už v dávných dobách.

Původní starověké lázně

Lidé objevili zdejší horké prameny už ve 2. století před naším letopočtem a pomalu se rozvíjející městečko se brzy stalo vyhledávanými lázněmi. Horké prameny využívali lékaři k různým léčebným kůrám. Jako mnoho dalších míst v této oblasti i Hierapolis poničilo silné zemětřesení, a tak začátkem 1. století našeho letopočtu začalo vznikat znovu. Za dalších tři sta let se z něj stalo jedno z hlavních center římské provincie s bohatým společenským životem a více než 100 000 obyvateli.

Západ slunce nad terasovitými jezírky stojí za to|foto: Julie Urbišová

Plánky a mapy na tabulích podél prohlídkových tras dokreslují, jak asi město, na tehdejší dobu můžeme říct velkoměsto, dříve vypadalo. Dnes už z něj zbyly jen trosky a jedno stále fungující místo - starověké lázně, nazvané Kleopatřiny. I zdejší termální voda má podle průvodců léčivé účinky. Když podnikaví Turci objevili před několika desítkami let kouzlo turismu, vzniklo v těsné blízkosti starověkých ruin několik hotelů. Na nátlak Unesca ale musely být později zbořeny a dnes jsou stavby povoleny jen v údolí.

Nejčastěji turisté putují do Pamukkale v rámci jednodenních výletů z přímořských měst, mnohem více si ale atmosféru tohoto místa i celého okolí člověk vychutná, pokud tam může strávit večer. Pozorování západu slunce, procházka osvětleným areálem i večer strávený ve vesnici s domácím jídlem i pitím – o to všechno jsou rychlí jednodenní turisté ochuzeni.