Největší slabinou je nefungující stát
Divák pořadu milionář TV NOVA si jistě všiml, že někdy hlasování publika soutěžícímu nepomůže. Nevíte-li, kdo byl nejlepším bavičem TV NOVA, je na diváky spoleh. Chcete-li se dovědět, kdo složil píseň Holubí dům, máte smůlu.
Platí to nejen v TV NOVA. Veřejné mínění má v demokracii klíčovou, ale omezenou roli. Nemůže rozhodovat o odborných otázkách, protože jim nerozumí. Musí se soustředit jen na stanovení základních priorit. Tam je nezastupitelné. Proč? Protože odborníci nadhodnocují svoje zájmy. Zeptejte se vojenského pilota na význam nadzvukových stíhaček. Dostanete jinou odpověď než od zdravotní sestry.
Veřejné mínění však, bohužel, obtížně zjišťuje, co je prioritou. Politická teorie tento nepříjemný fakt dlouho zametala pod koberec. Člověk je prý racionální bytost, která vždy ví, co je pro něho dobré. A když se ta dobra poskládají dohromady, to by v tom byl čert, aby z toho nevyšlo něco, co je dobré skoro pro všechny.
Omyl, hluboký omyl, říká moderní teorie institucí, která se zabývá studiem, proč jsou některé země bohaté a jiné chudé. Lidé nejen často nevědí, co je pro ně dobré, dokonce se ani ze špatných zkušeností nepoučí. Podívejme se na naše předky v roce 1945: první republika se jim jevila jako politické i ekonomické fiasko. Sám prezident Beneš jim říkal, že partaje jsou neštěstí. Nechtěli kapitalismus, kterému dávali vinu za obrovskou hospodářskou krizi, nevěřili Západu kvůli mnichovské zradě. Tak se opřeli se o Sovětský svaz, dubisko naše, začali znárodňovat, partaje zkrotili Národní frontou. A za pár let se nestačili divit.
Po dějinných zvratech veřejné mínění vychází z negace předchozí zkušenosti. Tím se ovšem k porozumění, jak se má svobodná společnost uspořádat, nepřiblíží o píď. Po roce 1989 jsme to zažili sami. Socialismus selhal, vzhůru do náruče kapitalismu. Zase se obrátila znaménka. Začal se zdůrazňovat individualismus, blahodárnost konkurence. Cesta do lepších zítřků měla vést přes "vyrovnání s minulostí". Poté, co státní vlastnictví selhalo, se lehce ujala víra, že každý soukromý vlastník je lepší než stát. Je prý lhostejné, kdo podniky dostane do rukou.
Jenže víra v samospasitelného vlastníka byla stejně bláhová jako víra ve vyvlastňování v 1948. Bohužel, základní nálada ve společnosti dala legitimaci pravicové koalici po roce 1992, aby pod prapory "vyrovnání z minulostí" fakticky zlikvidovala státní správu a aby, v souladu nepřátelským postojem veřejnosti ke vstupu zahraničního kapitálu, prosadila velkovýrobu "českých" kapitalistů. Jenže tihle "kapitalisti" se podobali bezdomovcům, kteří zdědili mercedes a museli prodat sedačku, aby měli na benzin. Jediné, čím disponovali, byly majetky podniků, jichž se zmocnili za peníze, které z nich vyždímali. Ano, za akcie platili úvěry, za které ručili majetkem podniků, protože žádný svůj majetek neměli. Podniky tím strašně poškodili. Místo aby privatizace vedla k investicím do rozvoje podniků, jako v případě Škody Mladá Boleslav po vstupu VW, z podniků odtékaly miliardy. Nestydaté mlaskání při lízání smetany z národního majetku přehlušoval nadšený potlesk médií, jak ten ničemný stát konečně nahrazuje soukromý vlastník.
Korupce, která to neskutečné divadlo provázela, a nutně tvrdé přistání ekonomiky vedly nakonec k pádu Klausovy vlády. Bohužel, finanční a podnikatelské struktury, které se "českou" cestou vytvořily, zůstaly i po Klausovi. A ty nemají, pochopitelně, žádný zájem na zavádění průhledného podnikatelského prostředí. Ani do EU se nehrnou. Naopak.
Menšinová vláda ČSSD zdědila v roce 1998 velmi neblahé dědictví. Téměř rozvrácenou státní správu, děravou legislativu nekompatibilní s EU, řadu velkých podniků před bankrotem, obrovské díry v bankovním sektoru, a to hlavně po úvěrech poskytnutých na velkou privatizaci. Co víc, nepřízeň většiny politických komentátorů, z nichž dohoda Václava Klause s Milošem Zemanem udělala zhrzené milenky. A také tvrdý korupční tlak lobbyistických skupin zformovaných "českou cestou", kterému už část vlády podlehla.
Teď jsme u finále: moderní politická teorie učí, že tržní ekonomika je založená na smlouvách. Hladce běží jenom ve společnosti, v níž existuje mezi partnery důvěra. A o stupni důvěry rozhoduje stát: musí jim zajistit spolehlivé informace, aby si PŘEDEM mohli navzájem zjistit, co jsou zač. Stát také odpovídá za politickou stabilitu a za vynucení smluv, pokud je jedna strana poruší.
Pravicové vlády rámec pro podnikání programově tvořit nechtěly. Těžce oslabily stát. K čemu světlo? Čeští velkokapitalisté se dali vyrábět jen potmě, světlo by je zahubilo. Upozorňuji, že vůbec nemluvím o drobných a středních podnikatelích, kterým právě neplacení velkokapitalistů připravilo doslova muka. Vláda ČSSD začala horečně látat díry v děravém košíku zákonů, obnovila růst, začal masivní příliv investic. Vláda konečně zahájila debatu o dlouhodobé perspektivě České republiky. Evropská unie ji pochválila. Na rozdíl od nedávného komentáře Martina Schulze nevidí v letech vlády ČSSD mrtvou stagnaci a údržbu moci.
Jenže v okamžiku, kdy se vláda dotkla jakéhokoliv skutečně citlivého bodu, který by dokázal zprůhlednit podnikatelské prostředí, ať šlo o pokus zavést finanční policii a prokuraturu nebo naposledy majetková přiznání, dostala přes prsty nejen od klausovské opozice, kde je to srozumitelné: ODS podporují skupiny, které světlo skutečně nesnášejí. Přidali se však i ti, kteří se ohánějí právním státem!
Nepřipomíná to Cimrmanova dědečka, který chtěl mít hospodu, ale neměl rád lidi? Jak má stát chránit právo, když mu vylámeme zuby? Teorie institucí konstatuje: lidé mohou dlouhou dobu požadovat věci, které fakticky znemožňují efektivní fungování ekonomiky. To je náš případ. Naší největší slabinou je nefungující stát. Chce ho však někdo posílit? V komentářích se do omrzení omílá "vyrovnání s minulostí". Jenže i kdybychom všechny komunisty vyvezli na Sibiř, politika výroby "vlastníků" zhasnutím světla by vedla ke stejným koncům.
Jakmile však vláda začne prosazovat americké poměry, tzn. přísnou kontrolu peněz, ozve se povyk, že se vrací bolševismus. Tudy ovšem vede cesta do panoptika, rozhodně ne k fungující tržní ekonomice. Jestli konečně nezačneme o úkolech politiky vést racionální rozpravu, bude se česká společnost zbytečně dlouho potácet od zklamání ke zklamání.
ČRo 6 / RSE 21. července 2001
Napište nám, co si o tom myslíte VY: rse@cro.cz
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.