Neformálně v Lisabonu

19. říjen 2007

Neformální lisabonskou debatu o reformní smlouvě EU komplikovalo mimo jiné to, že se v neděli bude v Polsku volit. Postoje vyjednavačů se v takovém případě orientují spíše na domácí kampaň, než na zahraniční vztahy. Z jedné strany je to mrzutost, z druhé dobrý názorný příklad, proč je institucionální reformy třeba.

EU dnes čítá příliš mnoho zemí, ve kterých se před volbami hraje s evropskou kartou na vlastenecké city. Obecně pak platí, že hájit národní zájmy je jednodušší venku než doma, neboť na domácí politické scéně politik hájí zájem voličů své strany a nezřídka svůj vlastní zájem v politice setrvat a mít z toho nějaký bonus. Máme-li tedy jako Evropané zájem na fungující Evropě, hodí se pozorně rozlišovat, kdy vyjednavači hledají dobré řešení pro Evropu, a kdy se pouze snaží co nejvíce urvat pro jednotlivou zemi anebo nějakou lobby. Je jasné, že při sedmadvaceti členech není reálné počítat s jednomyslností v rozhodování. To by se nerozhodlo nikdy nic.

V řadě oblastí nám větší prospěch přinese rozhodování kvalifikovanou většinou. Také je na čase, aby větší slovo v unijním rozhodování měl Evropský soud a Evropský parlament, do kterého volíme poslance právě proto, aby v něm hájili naše evropské, nikoli národní zájmy. Noční jednání, které by Portugalci rádi viděli zapsané v historii jako "Lisabonskou smlouvu", je třeba hodnotit střízlivě. Evropská diplomacie se provozuje salámovou metodou. Když se čeká něco velkého, zásadního, průlomového, končívá to krachem, rozpaky, anebo ostudou. Výhodou neformálního Lisabonu bylo, že se plánovalo jenom ukrajování salámu. A méně bývá v EU více.

autor: iho
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.