Nedvěd ještě jednou

Na Nedvědovu absenci pak dávají zapomenout jiné hvězdy. Třeba ocenění brankáře Petra Čecha nejlepším brankářem posledního ročníku Ligy mistrů, anebo zájem, jakému se poslední dobou těšil ve fotbalovém světě Milan Baroš. Nedvěd už zkrátka není zrádcem, který si neváží národního dresu, ale jednoduše sportovcem, který se protrápil množstvím zranění, pořádně se nadřel a teď racionálně zvažuje, na co mu ještě zbývají síly. Odehrál za národní tým osmdesát tři zápasy, často ho bylo plné hřiště, dal sedmnáct gólů a doopravdy není důvod se na něj zlobit.

Spíše je v souvislosti s Pavlem Nedvědem na místě povzdech nad tím, že tak výjimečný hráč, držitel prestižního Zlatého míče, nikdy nestartoval na mistrovství světa. A za Juventus si na něm ani nezahraje. Pavel Nedvěd není českému fotbalu nic dlužen. Spíše je český fotbal něco dlužen Pavlu Nedvědovi. Probojují-li se nakonec naši fotbalisté na mistrovství světa, bylo by hezké nabídnout Nedvědovi, aby si alespoň symbolicky, na minutu, přišel kopnout do balónu v národním dresu. Klidně i s nohou v sádře. Hráči, kteří k němu chovají respekt, by určitě nebyli proti. A na soupisce by mohl být pro tento případ místo náhradního gólmana. V nouzi umí zaskočit za brankáře i Jan Koller. Nedvědovi je třeba říct, že se po něm nechtějí góly, ale že mu chceme udělat radost, jako ji on nejednou udělal nám. Mělo by se to zkusit.