Ne každý umí popularizovat vědu, ale snažit se musíme všichni, říká chemik Pavel Hobza

5. duben 2016

Velmi důležitou součástí obrazu vědy je v dnešní mediální společnosti její popularizace. Ta je neoddělitelnou součástí práce každého vědce, tvrdí světově uznávaný kvantový chemik Pavel Hobza, vedoucí výzkumné skupiny Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR.

„Umět veřejnosti vysvětlit, na čem pracuji, je naprosto zásadní,“ uvedl nejcitovanější český vědec.

Podle něj si každý musí být vědom toho, že používá peníze daňových poplatníků. „A musí být připraven na to, jim to vysvětlovat.“

Hobza je přesvědčen, že od revoluce se pro popularizaci vědy u nás udělalo hodně, příkladem mohou být dny otevřených dveří, které vědecké ústavy pořádají.

„Měli bychom také vědět, že ne každý obor se dá popularizovat. Třeba matematik dost těžko bude popularizovat svou vědu,“ upozornil chemik. „Ale mnoho jiných oborů to umí,“ dodal.

Samozřejmě také záleží na osobních kvalitách. „Ne každý skvělý vědec také skvěle přednáší a skvěle popularizuje.“

„Jeden příklad: na olomouckou univerzitu jsem si pozval čtyři vědce, aby promluvili o největších úspěších české vědy. Prvním byl astronom Jiří Grygar. V aule sedělo skoro 300 lidí, on mluvil 90 minut o meteoritech, tématu, o kterém si řeknete, koho může zajímat. A těch 90 minut byste slyšeli spadnout špendlík.“

Je tedy úkolem vědeckých pracovníků a organizátorů vědeckého života zvolit vhodné osobnosti, které se těžkého úkolu popularizace vědy úspěšně zhostí.

„Musíme vybrat takové vědce, kteří umí vědu propagovat. Ne všichni to umí, ale všichni se musíme snažit,“ vyzval akademickou obec světoznámý chemik Pavel Hobza.

Hostem Studia Leonardo byl světově uznávaný kvantový chemik Pavel Hobza. Pořad připravila Terezie Jirásková, moderuje Jan Burda.

autoři: Terezie Jirásková , bur , oci
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.