Nazim Hikmet – muž, který stál u základů moderního Turecka

Dlouhá léta byly jeho básně na seznamu zakázané literatury kvůli autorově politickým názorům. Hikmet se netajil svým nadšením pro komunismus, a proto byl také několikrát vězněn a zbytek života strávil v exilu v Sovětském svazu. Dnes už se ale jeho poezie vrátila zpátky mezi čtenáře a oblíbené básně se volně prezentují na veřejnosti.

Po letech pronásledování samotného básníka, ale i těch, kteří by snad chtěli šířit jeho dílo a jméno, se Turecko vrátilo k básním, které nejčastěji obsahují slova jako svoboda, rovnost, láska a domov. Z nepřítele státu se v poslední době stal hrdina a představitel národní poezie. O tom, že Hikmetova popularita neklesá, ale že naopak v současnosti patří k ceněným tureckým autorům, svědčí i aktuální kulturní událost. Jeden z nejznámějších současných tureckých hudebních skladatelů Fazil Say složil slavnému básníkovi hold a na jeho počest - k 47. výročí Hikmetovy smrti - napsal Oratorium nazvané jednoduše Nazim.

Hikmet byl poprvé kvůli kritice vlády a svému nadšení z komunismu zatčen ve dvacátých letech a od té doby byl policií pronásledován. Zatčen byl znovu ve 40. letech a z tureckého vězení se dostal až v roce 1950. To už měl za sebou protest v podobě držení hladovky a také podporu umělců z celého světa, ke které se připojili mimo jiné i Pablo Picasso a Jean Paul Sartre. Turecko se od svého založení komunistickým vlivům tvrdě bránilo z obav, aby komunisté nenalákali turecké obyvatele a neobrátili je proti nově vzniklé ještě nestabilní zemi. Odpor po druhé světové válce ještě zesílil pod nátlakem Spojených států amerických, nového tureckého spojence.

Hned několik měsíců po propuštění utekl Hikmet přes Rumunsko do Sovětského svazu, kde zůstal až do své smrti v roce 1963. I když se Hikmet považoval za komunistu, neodpustil si později kritiku Stalina a jeho kultu osobnosti. V Sovětském svazu sice měl nový domov, ale když mohl, vydával se na cesty po Evropě. Měsíce strávil pobyty v Polsku, Praze, Lipsku i ve Vídni.

Originální Oratorium Nazim turecká veřejnost ocenila velkým zájmem. Na pódiu se střídal symfonický orchestr, sedmdesátičlenný státní pěvecký sbor, sóla populárních zpěváků a samozřejmě recitace vybraných veršů Nazima Hikmeta. Pro turecké umělce velmi typický dramatický projev ještě zdůraznil význam Hikmetových myšlenek. Jako by se chtěl člověk zvednout ze židle a jít napravovat svět. I to bylo slyšet z publika po skončení téměř dvouhodinového pásma.