Návrat opoziční smlouvy

Není obtížné věřit všeobecně sdílenému názoru, že vyjádření nedůvěry dokazuje trvalou slabost tuzemské politiky. Ovšem tento názor šířený zvláště v zahraničních médiích je v rozporu s tím, že porážka vlády ve sněmovně všechny přece jen překvapila.

Ještě v týdnu před hlasováním se říkalo, že tentokrát má předseda ČSSD Jiří Paroubek se svým pokusem mnohem větší šanci, než měl kdykoli předtím. Ovšem v samotný den hlasování, tedy v úterý si to naopak už nikdo nemyslel.

Jeden z potenciálních vládních katů, poslanec ODS Juraj Raninec totiž oznámil, že vládu podrží. Vznikl dojem, že se stejně zachovají i další občanští demokraté Vlastimil Tlustý a Jan Schwippel. Nad dvěma zelenými poslankyněmi Věrou Jakubkovou a Olgou Zubovou se mávlo rukou. Nakonec ani ony neřekly jasně, že budou proti vládě.

To se změnilo, když úmysl svrhnout Topolánka potvrdil Jan Schwippel. Najednou si všichni uvědomili, že čtyři hlasy potřebné ke svržení vlády jsou velmi pravděpodobně k dispozici. Během pár minut se to také potvrdilo.

Omyl v předpovědi je možné prominout novinářům a dalším pozorovatelům, ovšem těžko ho lze přejít u rozhodujících politických figur, zvláště u premiéra.

Právě v úterý se Mirek Topolánek dostavil k předem dojednané schůzce s poslankyněmi Zubovou a Jakubkovou. Když po něm žádaly přijetí jejich nově založené Demokratické strany zelených do vládní koalice, mávl nad tím rukou a jednání přerušil.

Jsou jen dva možné výklady. První je méně pravděpodobný, i když ho dnes občanští demokraté šíří: premiérovi nestálo za to, aby vládu vůbec držel. Bylo by to poprvé ve světových dějinách, a proto se tomu nedá věřit. Druhá verze pak říká, že se premiér prostě přepočítal, jako mnozí novináři.

Ovšem po hlasování o pádu vlády byli stejně překvapeni i sociální demokraté. I když útok zahájili, tak neměli připraveny další kroky, co bude dál. Rozpaky řešil Topolánek útokem na domnělé spiklence, kteří by namísto něho nesli vinu za nečekanou porážku. Paroubek zase smířlivě tvrdil, že klidně nechá Topolánka dál vládnout. Zřejmě to s tím svržením příliš vážně nemyslel.

Zkrátka a dobře, překvapení není v tom, že Česko má slabé vlády a ty čas od času nevydrží. Důvod je jinde: Topolánek i Paroubek se na svou bitvu tak špatně připravili, že byli sami překvapeni a jejich překvapení se přeneslo i na široké okolí.

Historii pádu Topolánkova kabinetu je dobré připomenout, protože od ní se odvíjí, co bude dál.

Vraťme se ještě jednou k období 1998-2002, kdy celé čtyři roky vydržela vláda Miloše Zeman. Podařilo se jí to díky opoziční smlouvě, kterou Zeman uzavřel s Václavem Klausem, shodou okolností současným prezidentem.

Klaus v této chvíli říká jasně: sedm let prokázalo, že sestavování koaličních vlád nedává smysl. Východiskem může být jen opoziční smlouva, anebo jiná forma velké koalice.

Topolánek a Paroubek, kteří se náhle ocitli mimo svou navyklou vládní resp. opoziční roli najednou nedokážou oponovat prezidentovým argumentům, proč je vlastně opoziční smlouva vzorem. Když občané nezvolí jasnou většinu ve sněmovně, je na politicích, aby byť nepopulárními kroky zajistili stabilitu vlády a celého demokratického systému. Učinili jsme tak se Zemanem, teď je řada na vás. Prezident navíc stanovil přísné podmínky, které musí splnit každý, kdo by chtěl vůbec o jmenování příštím premiérem požádat.

Zaskočení šéfové ODS a ČSSD neprotestují a skutečně už začínají jednat o společné vládě, i když v posledních měsících spolu vůbec nemluvili. Uvědomují si totiž, že hrozí ještě hlubší návrat do minulosti. Klaus prostřednictvím svých lidí už upozornil, že když se nedohodnou Topolánek a Paroubek, sestaví vládu sám, jako to učinil koncem roku 1997 Václav Havel.

V této chvíli jsou tedy k dispozici dvě východiska z vládní krize, obě jsou návratem v kruhu. Rozdíl je pouze v tom, že jeden kruh je menší a druhý větší.

Když tedy jako reálné alternativy existují pouze nová opoziční smlouva, nebo nová úřednická vláda, tak se ukazuje, že česká demokracie je nejen slabá, ale že se také během posledních let ničemu nenaučila. Ovšem stále je možné, že se ještě najde jiné řešení. Teď mohou politici ukázat, co se v nich skrývá.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .