Návrat Jiřího Čunka

- Ty nevole jsou podmíněné. Nevole jedněch je působena nevolí jiných. Nevole je emoce, přesněji nálada. V politickém procesu bývá nálada rozhodujícím faktorem a politici toho dbají.

Tak třeba nevole premiérova. Pan Topolánek je někdy zbrklý, někdy neotesaný. "Prázdný a falešný topol," prohlásil o něm Václav Klaus. Po letitém zkoumání jsem ochoten přisoudit ten titul spíše jeho autorovi, zatímco ve mně sílí pocit, že Topolánek je vlastně férový chlap. Férovější než některá esa z jeho strany, případně i z jiných stran. To vše zajisté bez záruky, protože jsem odkázán na mediální portréty těch pánů. - Nu, a pan Topolánek prohlásil, že podle jeho názoru je Čunek nevinen. Jeho návrat přesto nevítá. Snad tomu rozumím. Politik nemůže ignorovat náladu.

Pranýřování pana Čunka vnímám především jako mediální iniciativu. Zda vystartovalo ještě odjinud, nevím. Čunkovou slabinou je jeho rétorická neobratnost a jím nezvykle obhospodařované rodové miliony na knížce. Žádné z jeho obvinění však neobstálo, ať sexuální harašení, úplatek nebo pobírání sociálních dávek. Výjimkou je lokální řešení romského problému, přesněji přestěhování několika romských rodin mimo jeho senátorský obvod. Ale romský problém je slabinou celé české společnosti a ukázkou jejího pokrytectví. Pokoušel jsem se dát o tom řeč mezi čtyřma očima s pár renomovanými žurnalisty zprava i zleva. Pokaždé jsem se setkal s neochotou k racionální debatě. - Můj přítel Pithart má za to, že se Čunka zastávám. Není tomu tak, já ho do hloubi duše neznám, jen připomínám, že kampaň proti němu není poctivá. Proto nevylučuji možnost, že obvinění snášená na jeho hlavu, mohou být fabrikovaná.

Politik je vůči náladě veřejnosti spíše bezmocný. Pokud se pan Čunek ocitl v situaci člověka politého páchnoucími splašky a který proto nemá chodit mezi lidi, chápu, že premiér není jeho návratem do vlády nadšen. Vzniká tak rozpor mezi dvěma na sobě nezávislými imperativy, v podstatě morálními. Zachovat akceschopnost vlády a naproti tomu respektovat fair play vůči jednotlivci, který je jejím členem, byť zostuzeným. Přiznám, že nevím, čemu dát přednost.

V obdobné situaci je i strana pana Čunka. Bývalý šéf byl smeten revoltou členské základny. Od smrti Josefa Luxe je strana v personální krizi. Oslabuje to její sebedůvěru. I proto si na nového šéfa nechce nechat sahat, zejména věří-li v jeho nevinu. Ze své podstaty však má, jako každá strana, usilovat o přízeň voličů. Nálada veřejnosti tomu brání. Opět nevím, čemu mají dát lidovci přednost.

Ocitnou-li se v rozporu dvě vzájemně se vylučující dobra a není-li si člověk jist, které z nich váží víc, říká se tomu morální dilema. Někdy je to jedno závažnější, ale ten, kdo rozhoduje, to tak nevnímá, protože je mu to druhé milejší. Přiznat pochybení partaje a ohrozit její prestiž, tedy i působnost, anebo zatloukat, zatloukat a zatloukat? Kterou z našich politických stran toto nepotkalo?

Jak to může dopadnout s návratem pana Čunka, netuším. Je to jistě bezprecedentní, tedy experimentální situace. Přinejmenším zajímavá, možná poučná. - Co jsem vlastně chtěl vyjádřit tímto příspěvkem kromě rozpaků? Zejména toto: závažné politikum může mít i podobu morálního dilematu. Tak by mu mělo být i rozuměno, přinejmenším ze strany diváků politické scény, tedy novinářů a veřejnosti. Nesměle dodávám: pokud možno.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .