Na procházce s Pánembohem

Myslím, že pochází z díla Evelyna Waugha Vzestup a pád, ale jist si nejsem, protože knihu jsem naposledy četl před mnoha lety a také text jsem citoval jenom velmi přibližně. Brilantně vyjadřuje základní metafyzickou otázku, kdo jsme, kam jdeme a proč vůbec to všechno. V adventním čase, kdy se my křesťané těšíme na příchod dítěte, jež zázračně spasí svět, mě napadá, proč nám lidem Pánbůh vlastně nadělil tolik nejrůznějších náboženství? Jsou všechny víry opravdu božím dílem? A jestliže ne, která z podob, jež mu připisujeme, je zaručeně pravá?

Je to dobrotivý stařec v bílém šatu, vznášející se uprostřed andělů na obláčků, tak jako kdysi býval zobrazován na barvotiskových svatých obrázcích, nebo Alláh? Šiva? Přísný Jehova? Nebo přece jenom dávno odstrčený, zapomenutý a do lesů vypuzený Perun? Většina náboženství, ať už se jedná o nejrůznější formy křesťanství, židovství, islámu, hinduismu nebo buddhismu, a to jsem právě vyjmenoval jenom menší část existujících věrouk, dává vděčnou příležitost skrze spiritualitu aspoň trošičku nakouknout za dveře cizí, doposud neznámé kultury.

Nejrůznější náboženské tradice mohou významně pomoci jako obecný úvod do nejhlubších tajemství lidského života vůbec. Náboženská odlišnost nejenom, že vůbec nemusí vést ke konfliktu a svatým válkám, ale naopak dává příležitost lépe pochopit a definovat vlastní stanovisko, a to třeba i agnostikovi a ateistovi.

V mé domovské Basileji, kde se údajně hovoří 70 jazyky a holduje božstvům v abecedním pořádku od Alláha až po Zoroastra, jsem se na podzim zúčastnil mezináboženského putování. Kolem 50 lidí, penzistky chtivé poznání, student etnologie, turečtí imámové, pastor, děti, dvě strašně krásné holky v koketně upravených šádorech, navštívilo za jednu jedinou neděli katolickou katedrálu z betonu, dvě islámské mešity, evangelický kostel, alevitské centrum, židovskou synagogu a tamilský hinduistický chrám.

Samozřejmě, všichni se snažili předvést svoji věc v tom nejpříznivějším světle, někde se dokonce postarali nejen o naše duše, ale i o naše žaludky, ale nikdo se nepokoušel obrátit nás na svoji víru. Teď znáte naše tváře a víte, kde bydlíme, usmál se na rozloučenou imám v mešitě zřízené z fondu krále Fajsala. Mimochodem, ta mešita byla velmi skromná a dříve sloužila jako výrobna švýcarských sýrů. Dojala mě přítomnost muslimů v synagoze.

Židovský kantor a turecký imám se očividně dobře znali, přátelsky do sebe drcli na přivítanou a některé otázky zodpověděli společně. Proč vlastně židovští muži nosí na hlavně kippu? Inu, aby se nějak odlišili od Arabů, zažertoval židovský průvodce. V evangelickém kostele si Turci nechali předvést funkci křtitelnice. Myslím, že je překvapilo, že dáváme úplně malé děti do vody. Vrcholem putování byl hinduistický chrám v průmyslovém distriktu kus za Basilejí. Zvenčí vypadal jako rozpadající se plechová tovární hala, díry ve střeše byly neuměle zflikované plastovými pytli a bylo vidět, že Tamilové nejsou bohatí.

Ale oltář vykachlíčkovaný jako koupelna, sochy hrbatých krav, sloni, pávi, zvonky, všechno se vzpínalo do mohutného zázraku božího příbytku a přítomnosti. Máma se tamilsky řekne ama a otec nebo-li papa se vyjadřuje slovem apa. Pak jsme šli na vlak do Basileje, lidi si vyměňovali navštívenky, někdo jen tak koukal na zářící hvězdy. No, jestliže tam nahoře bydlí Pánbůh, určitě z nás měl radost.