Mýtus Charta 77? Málo se to ví, ale uvnitř iniciativy byly hned tři názorové proudy

Samotné ustanovování dokumentu se neslo v duchu dialogu. Účastníci se mezi s sebou přeli, jestli má být výstupem pouze výzva státu, aby plnil závazky nebo jestli by se českoslovenští disidenti měli vydat cestou polského KORu - Výboru ochrany dělníků a fungovat v malé politické skupince, maximálně třeba dvaceti lidí. Ozývaly se i hlasy, že by se Charta měla věnovat "drobné masarykovské práci" nebo zaujímat více politická stanoviska.

Čtěte také

Za podpis Charty 77 nebyl nikdo odsouzen?

Nakonec se však konsenzus ustanovil na dnes známém principu Dokumentů Charty a střídající se trojici mluvčí. Ti měli zaručovat rovnost zastoupení a pluralitu názorů tří hlavních názorových proudů uvnitř společenství.

Už první trojice ale čelila dramatickým výzvám: uvěznění Václava Havla a především smrti Jana Patočky. Napětí kolem prvních měsíců existence Charty 77, vystupňované také silnou reakcí státní moci a to, že tlak chartisté ustáli, bylo pro další působení Charty klíčové.

Počátky

Říká se, že tak radikální odezvu a vlnu represí signatáři Charty 77 ani nečekali. Pro některé byl dokument v době svého vzniku jen dalším protestem proti režim. Například historik Jan Tesař vyznění dokumentu už tehdy shledávala za mírné až nijaké. Autor klíčové knihy Mnichovská dohoda, prvosignatář Charty a letitý politický vězeň dodnes lituje, že se Chartě nepodařilo více akcentovat sociální problematiku.

Čtěte také

Petr Uhl telefonuje do Svobodné Evropy zprávu o smrti studenta Martina Šmída

Sám Jan Tesař Chartu podepsal krátce po návratu z vězení - mnozí další signatáři právě jeho gesto ve svých vzpomínkách označují za morální vzpruhu. Tesař byl vězněn v Ostravě, mezi léty 1971 až 1976 a díky polské literatuře, kterou měl k dispozici, získal ve vězení přehled o tom, jak KOR funguje.

Byl to právě on, kdo byl zastáncem minimalistické varianty a ne širokého pléna a doufal, že něco takového v Československu vznikne. Nakonec však Jan Tesař, po roce 1980 kvůli nepravdivému nařčení z prozrazení jedné akce skončil v izolaci, emigroval do Francie a dodnes se pohybuje mimo oficiální struktury a s bývalými kolegy nekomunikuje.

I jeho případ ukazuje, že ne všechno fungovalo v Chartě 77 hladce. Přesto se skupina rozrůstala a dařilo se držet charakter dlouhotrvajícího protestu. A to bylo podle mnohých klíčové. Oficiálně svou činnost Charta 77 ukončila v roce 1992. Téměř tři roky po listopadu 1989.

A konce

„Faktický zánik Charty přišel ale už v roce 89, když Václav Havel odmítl setkání se Zdeňkem Mlynářem,“ říká historička umění Milena Bartlová, Mlynářova dcera. Ačkoliv Mlynář opustil Československo hned v průběhu roku 1977, protože se bál, že by nedokázal čelit represím a tlaku ze strany StB a KSČ, patřil v počátcích k výrazným tvářím disidentského hnutí.

Že fungování Charty 77 po sametové revoluci bylo spíš jen zbožným přáním některých ze signatářů, než dobře fungující politickou silou, potvrzuje například i Petr Uhl a Jan Ruml.

Z výstavy Charta 77|foto:Archiv Českého centra Moskva

S blížícím se pádem komunistického režimu se začínaly projevovat názorové diskrepance jednotlivých chartistů a chartistek. Ve chvíli, kdy se někteří zástupci Charty stali reálnými aktéry politického dění, začaly se do fungování společenství promítat i motivace a očekávání jejích hlavních představitelů.

Étos nepolitické politiky proslavený Václavem Havlem, byl vedle lidskoprávního diskurzu tím hlavním, co se z Charty zachovalo. Přitom politickou obratnost a nutnost zapojit se do polistopadových vyjednávání s režimem, téměř nikdo nerozporuje. Listopadem roku 1989 se z některých disidentů stali regulérní politici. Václava Havla nevyjímaje.

Ve stínu antikomunistického narativu

Že chartisté bojovali proti komunistům byl narativ, ve kterém vyrostla celá naše generace. Něco takového ale fakticky ani nebylo možné - třeba už jen proto, že téměř polovina všech prvních signatářů byla bývalými členy Komunistické strany, reformními komunisty a Charta samotná disponovala silným levicovým hlasem.

Václav Havel s mluvčími Charty 77 v roce 1983. Jan Kozlík první zprava|foto:Post Bellum

Úvodní dopis k Chartě 77 / Výstava Křižovatky české a československé státnosti ve 20. století / Národní památník na Vítkově|foto: Národní muzeum

Na něj se ale často zapomíná. I proto, že levice jako myšlenkový proud ihned po roce 1989 oslabila, a na nějakou dobu skončila vlastně v defenzivě. Navzdory tomu, že její jednotliví aktéři zažívali relativní kariérní úspěchy.

Jak spolu vycházely jednotlivé proudy během let 1977 až 1989? A proč Chartu nepodepsali bývalí političtí vězni z 50. let? Proč se z příběhu o spolupráci ideologii navzdory stal příběh o zlých komunistech a hodných chartistech? A co vlastně znamená problematický termín hrdinství?

To jsme se s Martinem Kohoutem vydali hledat v rozhovorech a vzpomínkách bývalých chartistů Petra Uhla, Jana Tesaře, Jana Rumla, Anny Šabatové a Mileny Barlové, která sice Chartu 77 nikdy nepodepsala (kvůli svému otci), ale život v disentu prožila odposlouchávaná a sledovaná. Reprízu si poslechněte v audiozáznamu.