Myška stavitelka

V roce 1840 poprvé popsal myš panonskou jako samostatný druh finský přírodovědec Alexander von Nordmann. Působil v té době jako profesor na universitě v ruské Oděse. V okolí města se myš panonská hojně vyskytovala. Von Nordmann dal novému druhu latinské jméno Mus hortolanus. Bohužel, o svůj primát přišel a jeho popis byl vyškrtnut z vědecké literatury. Myš panonská tak byla popsána až v roce 1882 pod dnes platným latinským názvem Mus spicilegus. Co se von Nordmannovi přihodilo? Jako správný vědec doplnil svůj popis ukázkovým exemplářem, tzv. holotypem. A co čert nechtěl, při odchytu se zmýlil a jako holotyp uložil exemplář myši domácí.

Von Nordmann by se této chyby vyvaroval, pokud by počkal do podzimu a vyrazil na lov své myši Mus hortolanus do polí, luk či sadů. Pokud by narazil na „pelíšek“ myši panonské, určitě by si ho s hnízdem myši domácí nespletl. Nejen proto, že myš domácí dává přednost blízkosti lidských obydlí a myš panonská se zástavbě vyhýbá.

Na sklonku léta spojí své síly několik myší panonských a začnou nosit na hromadu semena a další rostlinný materiál, který nakonec překryjí vrstvou zeminy. Vznikne tak jakási mohyla. Některé myší stavby jsou maličké a měří na výšku i v průměru pouhých 20 centimetrů. Jiné mají impozantní rozměry. Napříč měří až 4 metry a vrstva rostlin a hlíny se může svou mocností blížit jednomu metru.
Pod touto mohylou si myši panonské vyhrabou jednu či dvě hnízdní komory propojené s okolím systém chodeb. Chodbičky můžou sahat až jeden metr pod úroveň terénu a myší kolonie v nich prožije celou zimu. Odhaduje se, že pod jednou mohylou bydlí až dvě desítky myší. Jenže jejich počítání je dost složité. Je vysoce pravděpodobné, že než se vědci k myším prokopou, mnozí obyvatelé kolonie vezmou nohy na ramena. Vědci sice předem obsadí ústí únikových chodeb, které končí i několik metrů od mohyly, ale nikdy nemají jistotu, zda některý z tajných východů nepřehlédli.

Stavba velké mohyly z rostlinného materiálu nepředstavuje jediný rozdíl mezi myší panonskou a myší domácí. Oba druhy se liší i rodinným životem. Samci myši panonské pečují o své potomky mnohem úzkostlivěji než nám dobře známí domácí myšáci. Při hlídání mláďat a snášení zatoulaných potomků zpátky do hnízda nezaostávají samci myši panonské za samicemi. V kolonii pod mohylou žijí dvě generace. Vedle dospělých myší se tam skrývají i mláďata narozená v pozdním létě. Genetické testy prokázaly, že většinou nejde o mláďata jediné matky. Myší „mládež“ má rovněž povícero tatínků. Zatímco matky obyvatel kolonie váže pokrevní příbuzenské pouto, jejich otcové bývají nepříbuzní.

O účelu, pro který si myši panonské budují mohylu ze semen a rostlin, není zatím úplně jasno. Hromadu rostlinného materiálu považovali přírodovědci, jako byl Alexander von Nordmann, celkem logicky za zásobárnu potravy. Nejnovější výzkumy však upřednostňují jiná vysvětlení. Může jít o ochrannou vrstvu, která kolonii zajišťuje teplo i bezpečí před přirozenými nepřáteli.

V neprospěch teorie o spižírně svědčí skutečnost, že chodby pod mohylou vůbec nezasahují do vrstvy nahromaděného rostlinného materiálu. Navíc se v trusu myších obyvatel kolonie jen málokdy nacházejí zbytky těch rostlin, ze kterých je zbudována mohyla. Například myši panonské z maďarské pusty staví mohylu hlavně z trávy ježatky a z merlíků. Základem jejich potravy však bývá laskavec, ambrózie a srha. Nebylo by ani logické, aby myši ukrývaly zásobu potravy na zimu pod nápadnou mohylu vyčnívající nad terén. Riskovaly by, že o ni snadno přijdou.

Vědci spekulovali, že rostliny slouží jako radiátor ústředního topení, protože rozkládající se organická hmota fermentuje a přitom uvolňuje teplo. Ve většině mohyl však nebyla fermentace zjištěna. A tak se zdá, že rostlinný materiál slouží jako tepelná izolace. Navíc může zachytávat vodu z dešťů nebo tajícího sněhu. Hnízdní komory a chodby jsou díky tomu sušší a teplejší. Tuto úlohu zřejmě plní myší mohyla na jedničku. Pokud se vědcům povedlo provést sčítání jedinců v kolonii na podzim a na jaře, většinou nezjistili žádný úbytek. Pod mohylou přežily bez úhony všechny její obyvatelky.

Nelze vyloučit, že mohyla slouží i jako „nárazníkové pásmo“ k ochraně proti šelmám a dravcům. Objem rostlinného polštáře může dosahovat 700 litrů a než se jím nepřítel prohrabe, mají myši dost času uprchnout.

O životě myši panonské si můžeme být jistí jen málo údaji. Za vyloučené však dnes považují vědci to, co se zdálo donedávna logické a nezpochybnitelné – že rostlinná mohyla slouží jako obří spíž.