My, protiraketoví kutilové v Čechách a na Moravě
Od počátku té nešťastné myšlenky umístit v Čechách americký radar jsem přesvědčený, že to není dobrý nápad. Rmoutí naši slovanskou duši, křiví náš samorostlý charakter, nutí nás vyndat z kapes naše zlaté privatizační ručičky, a nedá nám spát, protože bychom se mohli do něčeho zaplést.
Nicméně, teď když se podařilo nějakému udatnému úředníkovi vynést i nepodepsanou smlouvu s Američany z jejího meziresortního projednávání do médií, začínám tušit happyend: snad už konečně Američanům dojde, že by bylo lépe neriskovat veřejné projednání a parlamentní schválení smlouvy nepodepsané, natož pak odmítnutí smlouvy podepsané. Projednávat nezávazné nám totiž šlo vždycky lépe než přijímání obtížných závazků. A radar to není jen závazek, radar je nepochybně břemeno spoluúčasti a spoluodpovědnosti.
Než se ovšem Američané v panice vrhnou na útěk, stojí za zaznamenání některé unikátní výkony našeho protiraketového kutilství.
Z poslední doby je to debata, jak a zda vůbec bude protiraketová obrana včleněna do NATO. Svou hloubkou tato debata připomíná památnou scénu z filmu Císařův pekař, kde se perou lstiví dvořané a opilí vojevůdci o šém k oživení a ovládnutí nalezeného Golema: Kdože to bude nad ránem dřímat nad spouštěcím červeným knoflíkem? Američané? Tak to není žádné NATO, které jste nám slibovali! Jenomže NATO je politicko obranný spolek demokratických zemí, zatímco mnozí naši politici ještě žijí ve Varšavské smlouvě, kde bodák, holínka a vodka byly základ úspěchu.
U našich tehdejších soupeřů a dnešních spojenců je to ale naopak, voják je až poslední na konci řetězce rozhodnutí a udělá právě to, k čemu ho navede politická a obranná debata. No a k této debatě bylo a je NATO. Ale kdepak nějaká bezpečnostní debata, my chceme vidět na červený knoflík v Bruselu. Bude uprostřed stolu a okolo přikrčených dvacet sedm velvyslanců, mlčky zahleděni, pod rukou mobilní telefon a jak vyletí raketa, už volají domů, a pak se perou, zda mohou zmáčknout.
Podobně tvořivá je úvaha, že na nás Rusové namíří své rakety, až teprve bude radar v Brdech, protože oni ti Rusové si myslí, že Irán žádné skutečné nebezpečí není a radar jim bude jenom hledět do jejich ruské raketové kuchyně. A mají recht, protože jedna dvě rakety do Evropy, to není pro Rusko riziko, které by stálo za řeč. Kreml a hranice matičky Rusi nenarušeny, báťuška v klidu snídá v Kremlu a těch pár evropských nebo židovských zakroucených krků nestojí za řeč.
Jiný způsob obrany před Irákem, jeho potenciální zbraní i snahou vyhladit své sousedy sice zatím nemáme, ale pár skvělých nápadů již zde také bylo. Například pobídka Američanům aby s Teheránem jednali. Skvělé a poučené. Akorát, že na konferenci v egyptském Šarmu Šajchu, kde se odehrával poslední americký pokus o dohodu, jaksi Peršani do jednací místnosti ani nedorazili a prohlásili, že vědomě. A není ani jasné s kým jednat, protože vojenský raketový a nukleární program nekontroluje prezident Ahmadinezad, ani Ajatolláhové, ale revoluční gardy. A ty jaksi na jednání nemají ani čas ani chuť, protože musí prohlubovat chaos a vybíjet své oponenty v Libanonu, ostřelovat izraelské civilní obyvatele raketami, cvičit Al Kaidu a posílat sebevražedné atentátníky za pár tisíc dolarů zabíjet civilisty nebo Američany v Iráku, a nadto musí spravovat Irán a jeho parlament, který zcela ovládli, věšet své spoluobčany za hrdlo na stavební jeřáby nebo zabíjet sociology za výzkumy veřejného mínění.
Z jejich hlavního sídla, bývalé americké ambasády, kde drželi mnoho dnů americké diplomaty, jaksi vidí svět po svém - jako přešlapující a čekající na jejich nukleární bombu. Ale s takovým světem se nejedná, takový svět se musí ovládnout a vnutit mu svou revoluční islámskou vůli.
Své dobré plody dala i vládní informační kampaň, která sice přinesla mnoho technických detailů a besed s občany o těchto detailech (za pozornost stojí debata o zdravotních dopadech radaru, který ale například vesele funguje na letišti v Ruzyni), debata ale jaksi neotevřela skutečnou odbornou rozpravu o bezpečnostních rizicích a hrozbách, ani o všech způsobech obrany, ať již na poli boje s finančními toky z Iránu ve prospěch teroristů nebo na nákup vojenských technologií, nebo o možném tlaku na kontrolu jaderného programu v Radě bezpečnosti, kde se Irán těší podpoře olympijské Číny, která hezky devastuje Čad, Tibet i Barmu, ale i Ruska, které si spoluprací a tolerancí Iránců opět pomohlo do sedla důležité mocnosti.
Patnáct milionů na kampaň je pryč a český parlament se řítí do jednání na informační úrovni, která je bezpečnostním výzvám i strategiím a zajištění této země zcela neodpovídající. Laik se diví, odborník žasne. Oč méně informací a znalostí, o to větší chuť rozhodovat, to jsou dnešní Bohémové naší parlamentní demokracie.
Mezi tím již ale někteří spoluobčané vylezli na stromy v dotčených Brdech, nechtějí dolů a chodí je tam krmit ohleduplní poslanci dokud americká ministryně nepřijede. Aby je pánbůh při rozumu uchovati ráčil a oni v těch stromech nezůstali navěky pozorujíce prchající Američany i s podepsanou smlouvou! Nebo aby v náhlém hnutí mysli nevyrazili za mírovými vztahy a porozuměním na pouť do samotné Persepolis! Skončíte ale podle Haška, v Brdech jako na Karlově náměstí: na každém stromě jeden občan-civil bez discipliny, ale ve vojenském prostoru.
Nakonec zmíním ještě jeden vydařený kus, a to domněnku, že když Američané nasekali v Iráku chyb jak máku a stojí si tam nadále špatně, že my se klidně bez nich obejdeme a ubráníme české i moravské kraje mocným mírovým voláním z korun brdských lesů.
Ještě že máme to české pořekadlo jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá: jak do lesa česká vláda volala ... tak se zdatní kutilové národní bezpečnosti z lesa ozvali v Čechách mnohokrát osvědčeným Yankee Go home! Jen aby nás náhodou ten zatracenej Yankee neposlechl. Mohli bychom si zase pár desítek let pod duchnou šeptat Yankee! Kde jsi?
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.