Muslimští migranti mění tvář vymírajícího ruského venkova

21. květen 2018
Ruská vesnice

Ruský venkov, který po rozpadu Sovětského svazu postihla nezaměstnanost a hospodářský úpadek, se stále vylidňuje. V některých regionech se nicméně do vesnic stěhují lidé ze středoasijských republik.

Svědectví z vesnice Rožděstvěno přináší server Rádia Svobodná Evropa – Rádia Svoboda.

Rodina ruských Němců se vrátila na Sibiř. Kvůli sexuální výchově

Rodina ruských Němců ze Sibiře v uprchlickém táboře Friedland (1988)

Manželé Martensovi se do Německa přestěhovali v rámci programu repatriace lidí německého původu na začátku devadesátých let. V Německu jim ale leccos vadilo – ze všeho nejvíc sexuální výchova ve školách.

„Radši vy než Číňani, říkal mi bývalý šéf,“ vypráví v přestávce mezi směnami v kotelně Nozim Solijev, pětatřicetiletý rodák z Tádžikistánu, nejchudší z pěti bývalých středoasijských sovětských republik. Jako topič v místní škole si vydělá v přepočtu něco přes pět tisíc korun měsíčně. To je skoro dvakrát tolik, co průměrný plat v jeho rodné zemi.

Slovíčko „vy“, které použil nadřízený, se týká Solijeva, ale také dalších 46 rodin z Tádžikistánu, které v posledním desetiletí zvýšily počet obyvatel vesnice skoro na dvojnásobek.

Cizí, nebo zmizí

Polovina žáků v místní škole jsou černovlasé děti Tádžiků. Ženy v dlouhých sukních a šátcích zase chodí nakupovat do obchodu vedle pravoslavného kostela.

Příchod Nozima Solijeva a milionů dalších, převážně muslimských pracovních migrantů ze střední Asie, do ruských měst a vesnic je událostí, která by mohla znamenat nejzásadnější změnu etnické struktury Ruska za celá staletí, upozorňuje autor reportáže.

Někteří obyvatelé Rožděstvěna a okolí se o imigrantech vyjadřují kousavě a do budoucnosti hledí s obavami. „Za deset let vesnice buď zmizí, nebo bude úplně cizí,“ říká důchodce Viktor Jerofejevič. Žije v sousední vesnici Bortnikovo, kde už má stálé obyvatele jen dvanáct domů.

Louka

Názory na přistěhovalce na podzim 2016 zkoumalo státní Všeruské centrum pro výzkum veřejného mínění. Zjistilo, že skoro čtyři pětiny Rusů požadují „omezení“ přílivu migrantů a dvě pětiny soudí, že by přistěhovalci „měli žít odděleně ve vyhrazených oblastech“.

Průzkum nezávislého sociologického Centra Jurije Levady z května loňského roku navíc dokládá, že právě migranti ze střední Asie v Rusech vzbuzují zdaleka nejméně sympatií.

Útěk do měst

Rožděstvěno, které leží mezi staroslavným městem Tver a řekou Volhou, je spolu s menšími vesnicemi v blízkém okolí typickým příkladem zoufalé situace ruského venkova.

Po zhroucení Sovětského svazu se rozpadla zemědělská družstva a v kraji, spojeném se světem jen děravými okreskami, se rozšířila nezaměstnanost. Další ranou je pak nízká porodnost a migrace obyvatel do velkých měst.

To vše přispělo k tomu, že se tento vesnický kraj, podobně jako jiné zemědělské oblasti, už nepovažuje za oporu ruské národní identity a zdroj prosperity, jak tomu bylo v dobách, kdy se carské impérium rozpínalo od Baltu k Pacifiku a vyváželo nejvíc obilí na světě.

Cizím vstup zakázán. V uzavřeném městě na Sibiři vládne nostalgie po Sovětském svazu

Uzavřené město Seversk

Nedaleko od centra západní Sibiře, univerzitního města Tomsk, se nachází Seversk. Rakouský deník Der Standard se ve své reportáži rozepisuje o tom, jak se žije v jednom ze 44 ruských uzavřených měst.

Zmíněné trendy doprovází i snižování počtu venkovských nemocnic a škol. Což místní jen povzbuzuje, aby v útěku do měst pokračovali. Podle sčítání lidu z roku 2010 žije v každé čtvrté ruské vesnici deset nebo méně obyvatel.

Štěstí Rožděstvěna je v tom, že je větší než okolní vísky, přesto ho ale obklopují ladem ležící pole zarůstající břízami, borovicemi a jedovatými bolševníky.

Zatímco starší obyvatelé kraje přežívají ze skromných důchodů, mladší se živí převážně bramborami, které si pěstují na záhumencích. A aby si vylepšili příjmy, sbírají houby a lesní plody. Co najdou, prodají prostředníkům z Tveru nebo bohatším sousedům – většinou lidem z města, kteří mají ve vesnici daču, jak Rusové říkají chatám a chalupám.

Práce se nebojí

Skoro všechny tádžické rodiny v Rožděstvěnu pocházejí z Horského Badachšánu, obzvlášť chudého hornatého kraje, který zaujímá skoro polovinu území Tádžikistánu. Rádio Svobodná Evropa podotýká, že Tádžikové patřili k prvním pracovním migrantům v postsovětském Rusku a stovky tisíc z nich už dnes mají ruské občanství. Sčítání lidu v roce 2010 ukázalo, že počet etnických Tádžiků a Kyrgyzů na ruském venkově vzrostl oproti předcházejícímu období čtyřnásobně.

Tádžici v Rožděstvěnu, od náctiletých po muže přes čtyřicítku, prý rádi vezmou jakoukoliv práci, která se jim naskytne. Konkurují místním ve sběru hub a lesních plodů, pracují na nedaleké pile, na farmách, na tverských stavbách a řídí taxíky a autobusy. „Nebojí se práce. Ve srovnání s místními je to jejich výhoda,“ vyzdvihuje starosta Dmitrij Kerdanov.

Imigranti obnovili několik dvoupatrových bytovek, které zůstaly po zániku družstva prázdné, skoupili rozpadající se dřevěné domy a do školy poslali tři tucty dětí – tím zdvojnásobili počet žáků a zajistili více práce učitelům. Došlo i k jistému napětí, místní ale tvrdí, že se s problémy převážně dokázali vypořádat dřív, než se vyhrotily.

Do podobných sporů pravidelně zasahuje mlčenlivý vůdce místní tádžické komunity. Jmenuje se Pajravšo Aslamov a je vedoucím skladu v Tveru. Spory mezi Tádžiky a místními rozhoduje on. Je to pozůstatek středoasijského zvyku obracet se za moudrostí ke starším.

„Kdykoliv se vyskytne nějaké nedorozumění, přijdou za mnou a vyřešíme to na místě,“ vysvětluje otec dvou dětí v neděli večer, zatímco na hřišti před ním hrají jeho krajané fotbal.

Putinovi věrní

Osudy některých migrantů se podobají příkladům, které popsal Šuchrat Ganijev, odborník na pracovní migraci z Humanitárního právního střediska v uzbecké Buchaře. Ganijev v předcházejících letech podnikl dvě velké cesty po Rusku, aby studoval vznik takzvaných „uzbeckých vesnic“.

Vesnické úřady nebo farmáři v severních regionech a na Sibiři často pracovním migrantům dovolují, aby se usadili v prázdných domech. Pomáhají jim také získat povolení k práci a pobytu.

Čtěte také'Budu volit Putina, protože se zvýšila životní úroveň.' Prezidenta podporuje hlavně ruský venkov

Někdy do Ruska odjede celá vesnice. „Obvykle to trvá mnoho let a následuje integrace do místní společnosti,“ říká Ganijev s narážkou na přistěhovalce, kteří dostávají ruské pasy a posílají své děti do ruských škol.

Když získají ruské občanství, migranti se často stávají důležitým nástrojem místních politiků. Podle Ganijeva jsou totiž snadno manipulovatelní a poslouchají vůdce své komunity.

V Rožděstvěnu, kde už má velká většina Tádžiků červené ruské pasy, se Pajrašvo odmítá o politických preferencích místních Tádžiků. Říká jenom, že se účastní každých voleb. Zdá se ale, že Tádžikové většinou volí vládnoucí Jednotné Rusko. „Prostřednictvím jejich starších vždycky dokážeme zařídit vysokou volební účast,“ pochvaluje si starosta Kerdanov.

„Pokoušeli se je ve svůj prospěch využít všelijací političtí dobrodruzi. Oni ale chovají k vládě důvěru a otevřeně prohlašují: nás už si nikdo nekoupí,“ vypráví Dmitrij Kerdanov v reportáži Rádia Svobodná Evropa.

Spustit audio

Související