Rodina ruských Němců se vrátila na Sibiř. Kvůli sexuální výchově
Manželé Martensovi se do Německa přestěhovali v rámci programu repatriace lidí německého původu na začátku devadesátých let. V Německu jim ale leccos vadilo – ze všeho nejvíc sexuální výchova ve školách.
Rozhodli se proto vrátit do Ruska. O tom, jak se jim ve staronové vlasti daří, se dozvídáme z reportáže Rádia Svobodná Evropa.
Do vesnice Kyštovka na severu Novosibirské oblasti se Martensovi přestěhovali v předvečer Nového roku. Využili přitom program návratu krajanů do Ruska. V Německu jim vadila hlavně sexuální výchova ve školách.
Eugen, rusky Jevgenij, a jeho manželka Luisa se aktivně zapojili do hnutí „znepokojených rodičů“, kteří protestovali proti sexuální výchově a chodili na demonstrace. Nakonec se rozhodli k návratu do Ruska.
Ve vesnici Kyštovka na ně čekal polorozpadlý dům a všechny problémy dnešního ruského venkova. Jejich příjezd vzbudil v celé zemi velkou pozornost, reportáž o nich přinesla i ruská státní televize Rossija 24.
„Od té doby, co se poslední majitel odstěhoval, dvacet let tu nikdo nebydlel,“ stěžuje si Viktor Kuzmin, zástupce předsedy kyštovského okresu pro sociální otázky. „Je tu samozřejmě chladno, dům je samá díra. Kdyby nám ti Martensové aspoň dali vědět předem, třeba bychom jim našli něco lepšího. Takhle narychlo se to přece nedělá. Ale ne, jim poradili nějací přátelé a oni se sem s deseti dětmi rovnou nastěhovali.“
Tam a zase zpátky
Eugen a Luisa do Německa emigrovali z Omské oblasti Ruské federace na začátku devadesátých let. Seznámili se a vzali až v Německu. Teď se ale rozhodli, že se ze Severního Porýní-Vestfálska vrátí na Sibiř. Pětačtyřicetiletý Eugen, který si už zase říká Jevgenij, má přátele nejspíš všude, čteme v reportáži Rádia Svobodná Evropa.
Usměvavý muž, mluvící rusky se slabým přízvukem, se cítí dobře i v rozpadajícím se domě – hlavní je pro něj být v rodinném kruhu.
„Děti,“ říká, „jsou jako toulec šípů. Když je jich málo, co jsi to za bojovníka? My s Luisou jsme z baptistické rodiny, i když sami v náboženské obci nejsme. Prostě jsme křesťané a žijeme podle Bible. Dětí bychom ale měli hodně, dokonce i kdybychom v Boha nevěřili.“
Zatímco rodiče mluvili s novináři, děti se bavily po svém. Dcera Melita něco vybarvovala, tři chlapci, mezi nimi i nejstarší, patnáctiletý Timon, seděli u notebooku, Lukas se pohrabáčem vrtal v peci a nejmenší spali na matracích, položených přímo na podlaze. Jsou tu dohromady čtyři pokoje – všechny stejné, čtvercové, s loupající se barvou na zdech a mdlými žárovkami pod vysokými stropy.
V rozích pokojů stojí kufry, ale Martensovi už mají i nějaký nábytek, dostali ho ze zrušené redakce okresních novin Pravda severa. Vlastní věci si nepřivezli, i když počítají s tím, že v Rusku zůstanou natrvalo. Svůj dům v Německu už prodali. Nevědí ale, jestli se nebudou muset ještě stěhovat, proto raději šetří. Bundy a válenky si ale koupit museli, běžné zimní teploty tu jsou kolem mínus třiceti stupňů.
Sex už ve školce
Museli si také zvyknout chodit se sáněmi pro vodu k pumpě, odhrabávají sníh, štípou dříví a nechávají ho pod střechou, aby nenavlhlo. Ve starém domě je sice pěkná zima, ale půjčovat od státu si Jevgenij nechce: „Nebudeme prosit o nic víc, než na co máme nárok. Program Krajané, do kterého jsme se přihlásili, s bydlením a prací nepočítá. Nový dům si postavíme sami.“
Stejně jako v Německu, kde v různých městech organizoval demonstrace proti hodinám sexuální výchovy, se i v Rusku pořád cítí být „bojovníkem“.
Reportérovi Rádia Svobodná Evropa Jevgenij řekl: „Čím víc dětí máte, tím víc pociťujete problémy se vzděláváním. Melita nechtěla chodit na sexuální výchovu, protože je křesťanka, a my jsme dostali pokutu za neomluvené hodiny. V Německu dítě už od jednoho roku považují za sexuální objekt. V naší školce sezvali rodiče na informační večer, aby jim vyprávěli o dětské sexualitě.“ Tvrdí také, že v Německu nechávají děti ve školkách, aby se v rámci dětských her vzájemně osahávaly.
„My ale máme vlastní rozum, abychom rozpoznali dobro od zla a věděli, jaké hodnoty předávat dětem,“ pokračuje Jevgenij. „Na okraji naší vesnice v Německu postavili dům pro dvacet uprchlíků, mladých mužů. Pracovat nemůžou, tak ti mladí svalovci budou z nudy dělat bůhvíco. Jak máme pouštět děti na ulici? To všechno spolu souvisí, není to jen tak. Rozhodli jsme se, že v Rusku je klidněji, navíc se tam dá věnovat zemědělství, v Německu je málo půdy. I když teď se mi už zdá, že jsem měl trochu přehnané představy.“
Ruiny, mráz a úředníci
Kyštovku, nejvzdálenější okres v Novosibirské oblasti, rodina Martensových znala jen z vyprávění přátel. Teď jim ale dochází, že skutečnost se od jejich slov liší.
„Projel jsem vesnice v okolí,“ vypráví Jevgenij. „Všude je všechno v troskách! Mám pocit, že v centru okresu stojí různé správní budovy, které jsou plné úředníků, a kolem se všechno rozpadá. Úřady by přece měly dělat všechno pro to, aby se okres rozvíjel, a musí mít nějaké výsledky. To platí v každé zemi! Ale stačí si promluvit s lidmi, aby si mi hned začali stěžovat, jak se mají špatně, jak si úřady dělají, co chtějí. Lidé nemůžou o vládě říct nic dobrého, ale volí pořád ty samé, protože nevidí alternativu.“
Martensovi zatím nevědí, jestli se nebudou muset stěhovat jinam. I když se prý mrazů nebojí, nevědí, jestli budou moci začít hospodařit. Léto je na Sibiři krátké a aby se zemědělstvím mohli uživit, potřebovali by drahou zemědělskou techniku. Na půjčky jsou ale 25 % úroky a to si nemůžou dovolit.
Jediné, čím jsou si jistí, je to, že své děti budou učit sami. Už si o tom našli všechny potřebné informace. V Rusku zákon takové vzdělávání dovoluje, ale v jejich okrese s tím nikdo nemá zkušenosti a odbor školství je na rozpacích, čteme v reportáži Rádia Svobodná Evropa.
Místní úředníci by raději, aby děti chodily do školy, zvlášť proto, aby se naučily rusky, protože jazyk svých rodičů znají jen dvě nejstarší děti. Martensovi tvrdí, že se sociální adaptací pomoc nepotřebují. Lidem se nevyhýbají, stále mají nějaké návštěvy.
Nenormální, ale hodní
Cizinci jsou ve vesnici, která leží 540 kilometrů od Novosibirsku, velká vzácnost. Místní jsou zvědaví a novým sousedům, kteří jsou podle nich „nenormální, ale hodní“, stále něco nosí: oblečení, knížky nebo slaninu.
Jiní se odsud snaží spíš odstěhovat. Ekonomika se tu nerozvíjí, je těžké najít si práci. Před druhou světovou válkou bylo v okrese 250 vesnic, kde žilo 58 tisíc obyvatel. Teď je tu vesnic jen 54 a žije tu 14 a půl tisíce obyvatel.
Jevgenijovi se zdá, že místní úřady i školy dělají všechno pro to, aby z okresu odešlo ještě víc lidí. Vedoucí školského odboru prý říká, že lepší je „chodit v polobotkách po asfaltu, než šlapat bláto v holínkách.“ Divila se i tomu, že si Martensovi koupili ruský terénní vůz UAZ, a ne nějaké auto z dovozu.
Redaktor místních novin Pravda Severa Rostislav Alijev moc nevěří tomu, že by Němci v Kyštovce zůstali. Jevgenij se mu svěřil se svými plány. Už moc nevěří, že by mohl opravdu začít hospodařit. Přemýšlí, jestli by nebylo lepší otevřít truhlářskou dílnu. Svému řemeslu rozumí, v Německu se živil jako truhlář a umí dělat krásný nábytek. Místní ale pochybují, že ho někdo bude kupovat, lidé v kraji nemají peníze.
Žádost o ruské občanství si manželé Martensovi přesto už podali. Obvykle se vyřizuje asi půl roku, ale místní úřady slibují, že proces urychlí. Tak slavní krajané totiž do Kyštovky přijeli poprvé, končí reportáž Rádia Svobodná Evropa.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
