Mušaraf ustupuje tlaku

Tím posledním krokem byla nabídka, že odstoupí z pozice šéfa pákistánské armády, jakmile bude zvolen prezidentem. Příští prezidentskou přísahu by tedy složil už jako civilista. Silou prezidenta Mušarafa bylo, že působil jako mocný a rozhodný vůdce. Jeho vynucené a nedůsledné ústupky ho však degradují v očích těch, které chce vést.

Nyní tedy říká, že je po osmi letech u moci ochoten vzdát se vojenské části svých pravomocí. K tomu, abychom zhodnotili, jak velký, či naopak malý a nedostatečný ústupek Mušaraf nabízí, se musíme ohlédnout několik let zpátky.

Parvíz Mušaraf se dostal k moci v roce 1999 pomocí převratu jako šéf pákistánské armády. Nechal se jmenovat prezidentem, a o několik let později se dokonce podrobil volbám, aby byl prezidentem i voleným. Tyto volby nebyly žádným vzorem demokracie, spíše naopak, ale zároveň je nutné říci, že generál Mušaraf nikdy nebyl nějakým krutým vojenským diktátorem, a moci se ujal v době, kdy se Pákistán na konci období prezidenta Naváze Šarífa ocital na pokraji chaosu.

I ke zkorumpovanému Šarífovi se generál Mušaraf zachoval velkoryse. Zprostil ho obvinění z části jeho kauz a na základě dohody ho odeslal do desetiletého exilu v Saúdské Arábii. Mezi tím se generál a prezident Mušaraf se těšil relativně velké podpoře doma, - a od roku 2001, kdy se stal významným spojencem Západu v boji proti terorismu, má své příznivce i ve Washingtonu.

V posledním roce však Mušarafa, generála a prezidenta stíhá jedna politická pohroma za druhou. Jedním z jeho velkých problémů je boj proti islamistům. Ti si při hranici s Afghánistánem čím dál více dělají, co chtějí, a mají v tom podporu mnoha místních lidí. Jedná se vlastně o místní odnože Tálibánu, které jsou navíc napojeny na Al Kajdu. Například jen dnes zabili islamisté na severu země v kmenové oblasti Severní Vazíristán nejméně 18 pákistánských vojáků.

Letošní léto bylo také poznamenáno lítým bojem v takzvané Červené mešitě v Islámábádu. Zde se zabarikádovaly stovky islamistů a doslova donutily armádu k ozbrojenému zásahu, který si vyžádal mnoho mrtvých. Bylo to vojenské vítězství, a velká morální a televizní prohra.

Druhý problém spočíval v rostoucím odporu občanské společnosti, která žádá návrat k demokracii a vládě zákona. Do čela tohoto boje se postavil Iftikhar Čaudrí, předseda nejvyššího soudu, a také muž, který má rád světla reflektorů. Ačkoli kdysi patřil k podporovatelům Mušarafa, postupně měnil názor a čím dál více se veřejně stavěl proti prezidentovi. Mušaraf jej v březnu odvolal z funkce, ale pod velkým tlakem ze strany soudcovské a právnické komunity, i ze strany veřejnosti, nakonec musel v červenci Čaudrího povolat zpátky. Tedy další ponižující prohra.

Další porážku Mušarafovi přichystali právníci společně s již zmíněným exprezidentem Navázem Šarífem. Ten se rozhodl vrátil se po sedmiletém exilu domů poté, co v srpnu Nejvyšší soud rozhodl, že na to má právo, i když ještě nevypršela dohodnutá desetiletá lhůta. Mušaraf se opět rozhodl pro rázný krok, a svého předchůdce znovu deportoval do Saúdské Arábie. To jistě není příliš demokratické, ale prezident se znovu ocitl v situaci, kdy každý jeho krok byl problematický, a nechat Šarífa v zemi by znamenalo zvyšovat neklid nebo i umožnit mu kandidaturu v nadcházejících prezidentských volbách.

A právě o volby nyní jde. Pákistán čeká celá řada voleb, vedle prezidentských ještě parlamentní, a také volby do regionálních rad. Pákistánského prezidenta volí sbor složený z poslanců v parlamentu a zmíněných rad. Pokud by se parlamentní a regionální rady konaly dříve než prezidentské, Mušarafovy šance by se snížily, protože by se do nich pravděpodobně dostali jeho odpůrci. Jde mu tedy nyní o to, aby získal podporu současných poslanců jak pro stanovení termínu voleb, které se pravděpodobně budou konat v říjnu, tak i pro samotnou volbu.

Nejsilnější blok v parlamentu tvoří Pákistánská lidová strana. To je ovšem organizace vedená Benázir Bhuttovou, bývalou dvojnásobnou premiérkou Pákistánu - nyní ovšem také v exilu. A také tato Benázir Bhuttová v pátek oznámila, že se chce vrátit do Pákistánu, podobně jako exprezident Naváz Šaríf. Jestliže se generál Mušaraf chce udržet u moci a volby zorganizovat podle svých potřeb, musí se dohodnout s Bhuttovou, ženou sice velmi vzdělanou a pohlednou, ale také zřejmě velmi zkorumpovanou a nebezpečnou. Bhuttová chce údajně podporu vyměnit za premiérskou funkci, s čímž ovšem není srozuměna Pákistánská lidová strana. A tak tato závislost na nevypočitatelné Bhuttové a na její straně činí Mušarafovu pozici velmi nedůvěryhodnou a vratkou.

Na začátku tohoto příspěvku jsme se zmínili, že prezident Mušaraf ohlásil, že se vzdá své armádní pozice okamžitě poté, co bude zvolen. To je vlastně pokus předejít soudní rozhodování o tom, zda jako státní úředník vůbec může kandidovat. Je typické, že podání k Nejvyššímu soudu, který mu není nijak nakloněn, podalo několik skupin. Jsou to jednak islamisté, pak Imran Chán, bývalá kriketová hvězda toužící po politické kariéře, a jedna právnická organizace.

Mušaraf je tedy v pozici člověka, který hasí střechu, zatímco přízemí jeho domu zaplavila velká voda a do prvního patra vnikli cizí lidé. Výsledkem může být, že nakonec se ho zbaví i armáda, která sice za ním stála, ale nemůže mu vypsat prázdný šek, například v případě, že se parlamentní volby budou konat dřív než prezidentské a Mušarafova strana v nich neuspěje. A co s ním bude by mělo zajímat i nás. Pákistán je jaderná velmoc, a ještě k tomu klíčový a relativně vypočitatelný spojenec v oblasti, kde leží Afghánistán, Írán a další problematické body na geopolitické mapě dnešního světa.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .