Můj prastrýc Jan. O cestě podle vzpomínek a protokolů StB, o pátrání po tajemství rodinné historie
Pavel Šuba v dokumentu Můj prastrýc Jan míří na zdánlivě obyčejný rodinný výlet. Na procházku Českým lesem západně od Tachova až na hranici s Bavorskem, dalo by se říct krajinou nikoho. Pro lepší orientaci je ovšem potřeba sedmdesát let stará mapa a také archivní materiály Státní bezpečnosti. Z obyčejného výletu se tak rázem stává napínavá cesta do nejtemnějšího koutu rodinné historie.
Šlapeme po lesní cestě. Kolem pobíhá rozdováděný pes, dcery si prozpěvují táborové písničky, já pomocí mobilu kontroluju správný směr a srovnávám displej s historickou mapou. Krajina se za šedesát let dost změnila. Zmizely celé vesnice. Ty po Němcích vyletěly do vzduchu, tu českou zaplavila vodní nádrž. Zmizely také ostnaté dráty, místo nich se klikatí značené turistické stezky.
V altánku u hájovny manželka Lenka nalévá z termosky čaj a rozdává malé dobroty. Než znovu vyrazíme, střídáme se ve čtení úryvků ze starých protokolů, jako z nějakého dobrodružného románu. Jdeme stejnou cestou. Do minulosti.
V onom nejtemnějším koutu naší rodinné historie jsou zametena letitá smítka křivd, pavučiny strachu a jen tenoučká, ještě k tomu notně zašmodrchaná nitka jednoho neuvěřitelného příběhu. Snažím se ho rozplést.
Krom vrozené zvědavosti a zarputilosti mám k dispozici pár pamětníků, archivy a taky internet s chapadly roztaženými do celého světa. Tohle pátrání beru jako povinnost. Osobní věc. Návrat ke kořenům. Chci znát pravdu o svém prastrýci.
Jmenoval se Jan Chochola a doma se o něm nemluvilo. Zůstala jen krabička s fotografiemi a několik zažloutlých obálek s dopisy, ze kterých jsem navíc v dětství vystříhal známky. Vlastně nezbylo skoro nic. A i dnes mi někteří příbuzní naznačují, že by to tak mělo raději zůstat. „Nerépé do teho, nech to spat,“ slyšel jsem po dlouhé době malebnou hanáčtinu svého strýce Fanóša.
Ale proč? Není na čase zjistit, jak to všechno bylo? Proč mámu nechtěli vzít ani na učňák? Komu patřila ta zaprášená motorka na humně? Proč rodina přišla o dům i o pole? Trochu se bojím, co se může vynořit. Jenže zvědavost je silnější.
Mladík s pistolí
„Budeme se pašovat přes hranici!“ vykřikuje radostně mladší dcera Terezka a ta starší Maruška jí přitakává. Na jedné straně mě těší bezstarostnost, s jakou si děti užívají pro ně obyčejný výlet, zároveň mě mrzí, že nechápou, o co tady kráčí. Tak ze sebe vysypu:
„Představte si, jak tudy jdete, na zádech všechny svoje věci a víte, že máte jen dvě možnosti. Buďto vás chytnou a zavřou do vězení. Nebo utečete, ale už se nikdy nebudete moct vrátit domů.“
Jdeme mlčky dál, holky trochu zaraženě. Les řídne, mezi stromy prosvítá louka. Blížíme se k hranici s Bavorskem. Najednou se přede mnou vynořuje postava. Jde stejným směrem, na zádech kufr převázaný provázkem.
Ten mladík v ruce drží… pistoli! Hrkne ve mně. Dívám se na ostatní. Zjevně nikoho nevidí. Přitom se s každým krokem přibližujeme. Ten člověk je mi povědomý. Otáčí se. Už ho poznávám! Je to…
Můj prastrýc Jan.
Poslechněte si příběh novináře, který odhaluje rodinné tajemství.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.