Možné odvolání vlády

Máme to štěstí – myslím tím Českou republiku - že momentálně máme vládu, která disponuje v Poslanecké sněmovně sto osmnácti mandáty, což je číslo na naše poměry přímo nevídané. To číslo se pohybovalo vždycky dost těsně nad stovkou – poslanců jsou dvě stovky – nebyla-li to přímo ta rovná stovka jako za Topolánka, nebo dokonce méně než stovka za Zemana, za dob Opoziční smlouvy.

Je proto pochopitelné, že demokratický systém se snaží proti možnému snadnému svržení vlády něco vymyslet. I náš parlament nezůstal v těchto snahách pozadu. Lidovci navrhli alespoň to minimum pro rozhodování ve sněmovně, totiž lichý počet poslanců. Ten by ovšem zase mohl znamenat problém při volbě prezidenta, neboť počet všech poslanců a všech senátorů by byl sudý.

Rozumný se zdál být vládní návrh, který už doputoval k svému legislativnímu procesu jako návrh novely zákona o volbách do Parlamentu České republiky. Bylo to v roce 2009, v pátém volebním období, čili za vlády Mirka Topolánka. Onen text navrhoval takovou změnu volebního systému, která by jednak zajistila zásadu poměrného zastoupení, jednak by přidělila bonus vítězné straně. Návrh byl zpracován ve formě sněmovního tisku, byl zařazen do programu poslední sněmovní schůze za éry Mirka Topolánka, byl však z programu schůze vyřazen.

Druhou cestou, vedoucí ke stabilitě vlády, je ztížení možnosti jejího odvolání, což je cesta, kterou se vydala ve svých předsevzetích koaliční vláda Petra Nečase. Sto osmnáct poslanců má totiž vláda dnes, ale nikdo nemůže teď vědět, jak se mohou za několik měsíců třeba nedohodnout jednotlivé strany koalice. ODS se může znelíbit konkurence topky, Věci veřejné se mohou dostat do sporu se svými pravicovějšími stranami, nebo mohou začít zadávat zakázky agentuře ABL, prostě nikdo nemůže dnes vědět, jak stabilní bude vláda, řekněme za dva roky.

V případě oné druhé cesty je možno navázat na již známé příklady. Jsou totiž země, kde je třeba dle ústavy při návrhu na vyslovení nedůvěry vládě zároveň dodat jméno kandidáta na nového ministerského předsedu, kterého pak hlava státu jmenuje. Ze starých zemí Evropské unie tomu tak je v případě Spolkové republiky Německo a v případě Španělského království.

V německé ústavě v kapitole o spolkové vládě se v článku šedesát sedm píše, cituji: Spolkový sněm může vyslovit spolkovému kancléři nedůvěru pouze tak, že většinou svých členů zvolí jeho nástupce a požádá spolkového prezidenta, aby spolkového kancléře propustil. Spolkový prezident musí žádosti vyhovět a zvoleného jmenovat, konec citátu. Poznamenejme jen, že v Německu říkají předsedovi vlády spolkový kancléř.

V ústavě Španělského království se v kapitole o vztazích mezi vládou a Cortes Generales píše: Cortes Generales je španělský dvoukomorový parlament, Kongresem se rozumí Poslanecká sněmovna. A nyní cituji z článku sto třináct: Návrh na vyslovení nedůvěry musí být podepsán nejméně desetinou poslanců a musí navrhnout kandidáta na funkci ministerského předsedy, konec citátu. A článek sto čtrnáct: Jestliže Kongres přijme návrh na vyslovení nedůvěry, oznámí vláda králi své odstoupení. Kandidát, navržený v návrhu na vyslovení nedůvěry, získává tímto okamžikem důvěru komory ve všech ohledech….Král jej jmenuje ministerským předsedou, konec citátu.

I tímto způsobem lze tedy podstatně ztížit odvolání premiéra, protože dohoda na dalším předsedovi vlády může být i ve Španělsku nesnadná a to zejména kvůli možnému špatnému vztahu mezi vládou a opozicí. Nehledě k odstředivým silám, které vládnou v některých provinciích

Také o těchto možných opatřeních se mezi koaličními partnery hovořilo, ale vzhledem k náročnosti veškeré vládní, zejména ekonomické agendy, se nedomnívám, že k naplnění tohoto předsevzetí dojde. Nestane se tak – podle mého soudu – proto, že by muselo i z tohoto důvodu dojít ke změně ústavy a na tu se zákonodárci budou muset soustředit již při problematickém návrhu na přímou volbu prezidenta, jestli se na návrhu vůbec dohodnou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.