Mozky psychopatů vidí jenom odměnu

15. březen 2010

Jednání psychopatů je pro běžného člověka často zhola nepochopitelné. Vědci z Vanderbiltovy univerzity ale poodkryli jejich motivace a zjistili, že psychopaty může hnát touha po odměně, která se neohlíží na následky.

Dřívější výzkum psychopatů se zaměřoval hlavně na to, co těmto lidem chybí – tedy nedostatek strachu a vcítění. Nové studie vědců z Vanderbiltovy univerzity ale ukázaly, že ke kriminálním činům významněji přispívá impulzivita, honba za odměnou a ochota brát na sebe riziko. Tyto vlastnosti, kterých mají psychopati na rozdávání, podle vědců souvisí s výlevy „neurotransmiteru slasti“ dopaminu, kterými mozek reaguje na to, že člověk získá nějakou odměnu. Hnací silou psychopatického jednání by pak mohla být abnormální dopaminová reakce.

Účastníkům své studie vědci podali malou dávku drogy amfetaminu. Pozitronovou emisní tomografií přitom sledovali, jak velké množství dopaminu se v mozku uvolní. Zjistili, že vysoce impulzivní lidé uvolní asi čtyřikrát víc dopaminu než lidé, jejichž impulzivita je v dolních částech stupnice. Počítačové hry, při kterých vědci sledovali aktivitu mozku, také ukázaly, že psychopatické rysy jednání souvisí s větší aktivitou oblasti nucleus accumbens, která reaguje na dopamin a bývá označována jako mozkové „centrum slasti“.

Vědci se proto domnívají, že v mozku psychopatů odměny spouští extrémně silnou dopaminovou odpověď. Jakmile pak psychopat vidí šanci na odměnu, není schopen soustředit se na jiné věci, dokud ji bez ohledu na všechny následky nedostane. Není to tak, že by si psychopati neuvědomovali riziko – jejich motivace prostě všechno ostatní přebije, říkají vědci. Ve spojení s nedostatkem empatie tak silná motivace logicky vede ke kriminálním činům.

Zdroj: ScienceNow, Vanderbilt University

autor: redakce ČRo Leonardo
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.