Motol
Se džbánem se v minulosti chodilo pro vodu tak dlouho, dokud se neutrhlo ucho. To už dnes většinou neplatí. Běžně vyhazujeme džbán ještě funkční, jakmile vyjde z módy. To ale není případ dětského oddělení pražské nemocnice v Motole. Zde kupodivu platí, že se pro vodu chodí se džbánem, který ucho dávno postrádá.
Je obtížně pochopitelné, že v budově, kde havárie střídá havárii, sídlí lékařské pracoviště, ve kterém se špičkoví odborníci věnují dětem z celé republiky postiženým ojedinělými poruchami a nemocemi. Jestliže musí být děti z chirurgie odstěhovány proto, že praskla voda, a další poté, co se vzedmula podlaha a odlepila dlažba, je to trapné. Asi to tak cítí i ministr Gross, který si včera v Motole prohlédl rozsah škod a prohlásil, že se miliarda na první etapu rekonstrukce v dohledné době zřejmě najde. Když bude o financích pro motolskou nemocnici příští týden jednat vláda, měli by ministři mezi podklady pro své rozhodnutí dostat i komentář ředitele nemocnice, který včera k poslední havárii řekl: "V podstatě se nestalo nic moc, na co bychom tu nebyli zvyklí."
To je ovšem na celé věci nejhorší. V posledním desetiletí u nás prokoukla řada státních úřadů, reprezentačních prostor, na zelené louce vyrostla moderní obchodní či zábavní centra, samozřejmé jsou elegantní interiéry firem, o přepychu v bankách ani nemluvě. Naproti tomu zde máme onen vybydlený objekt, který musí stačit těžce nemocným dětem, odkázaným na kardiocentrum, transplantaci kostní dřeně, ledvin a jater či jinou péči, kterou poskytuje osmnáct specializovaných pediatrických pracovišť v Motole. O stavu společnosti nevypovídají pouze procenta HDP či bilance zahraničního obchodu, ale také vztah k těm nejpotřebnějším. I Motol je naší vizitkou a vpravdě bídnou.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.