Morálka v pojetí politiků

Projevuje se to jak v drobnostech, kdy si lidé nejrůznějším způsobem přilepšují na úkor zaměstnavatele, tak i v daleko podstatnějších záležitostech, byť jsou po formální stránce v mezích zákona.

Zářným příkladem druhé varianty může být postoj politiků, kteří si často ze své profese dělají slušně prosperující živnost. Jen namátkou stačí připomenout počin bývalé ministryně školství Miroslavy Kopicové. Její úřad přihrál sporné dva miliony korun Národnímu vzdělávacímu úřadu. Tedy instituci ve které Kopicová před příchodem na ministerstvo působila a kam se podle všeho vrátila. Kopicová se brání tvrzením, že vše proběhlo v souladu s předpisy a že na tom nevidí nic divného. Podobně se hájí i jiní politici, když jsou v médiích konfrontováni s realitou, že své funkce v zákonodárném sboru či ve vládě mohou využívat ku prospěchu nějaké firmy či instituce, na kterou mají nejrůznější vazby.

Nelze se tudíž divit tomu, že stejně se zachoval i poslanec David Šeich. Ten řadu let vlastnil firmu, která radí jak získat peníze z evropských fondů. Shodou okolností byl rovněž několik let členem sněmovního výboru pro evropské záležitosti. Tím měl otevřené dveře k nejrůznějším důležitým informacím a také k vlivným institucím či osobám. Což mu pomáhalo v jeho byznysu a vydělalo miliony korun. Šeich sice žádný zákon neporušil, přesto jde o střet zájmů, který by měl být nepřípustný.

V morálně zdravé společnosti by podobný způsob kombinace podnikání s politikou člověka nemělo ani napadnout. A pokud by přece jenom neodolal pokušení, měl by být po odhalení prohřešku pro výkon jakékoli veřejné funkce na dlouho dobu, ne-li navždy, diskvalifikován. V českých poměrech je pomalu mimořádnou událostí, když se politik vzdá alespoň nějaké funkce. V případě Šeicha jde o členství ve výboru pro evropské záležitosti. Tím se patrně zbaví tlaku médií a firma bude moci dále prosperovat patrně i s pomocí Šeichovým kontaktů z působení v Poslanecké sněmovně.

Podle všeho by řešením nebylo zpřísnění norem, které by zakázaly politikům podnikat. Toto nařízení lze totiž obejít. Například tím, že politik bude v roli tichého společníka, nebo firma bude formálně napsána na někoho z příbuzných nebo z velmi dobrých přátel. Nejúčinnější cestou, jak zabránit střetu zájmů, je tlak veřejného mínění. Pokud nebudou voliči dávat jasně najevo, že podobné praktiky nebudou tolerovat, nic se nezmění. Politické strany totiž nečelí tomu, že by od nich občané odklonili svoji přízeň za to, že přehlížejí neslušné chování svých politiků. Proto se nejrůznějšími poklesky většinou nezabývají a proto celá řada zákonodárců dál vesele podniká i v oborech, kde se jim velmi hodí jejich pozice poslance nebo senátora. Vzhledem k problémům s nejasným financováním politických stran, s napojením politiků na nejrůznější lobbyisty a lidi z podsvětí, se to svým způsobem může zdát jako malicherný problém. Pro zlepšení politické kultury v zemi rozhodně není.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .