Monstrózní vlny mohou udeřit bez varování

V noci z 5. na 6. května 1916 svírá Ernest Shackleton kormidlo malého člunu a s nadějí vyhlíží k obzoru. Nebe tam zjasnělo a britský polárník na chvíli uvěří, že je to předzvěst zlepšeného počasí. Shackelton míří spolu s dalšími pěti členy ztroskotané expedice z Jižních Shetland k 1 500 kilometrů vzdálenému souostroví Jižní Georgie. Až po chvíli si Sheckleton uvědomí, že se nedívá na protrhané nebe. K člunu se rychle blíží obří vlna se zpěněným vrcholem. Tak tak že člun nepotopí.

„Byla to ta největší vlna, jakou jsem za šestadvacet let plavení po mořích viděl,“ napíše později Shackleton ve svých memoárech.

Hrůzostrašné příběhy o obřích vlnách, které se najednou, bez nejmenšího varování vzedmou před lodí, vyprávějí námořníci po staletí. Před takovou „stěnou z vody“ není úniku. Dokáže zničit i ta největší plavidla. Oceánografové považovali popisy ojedinělých obřích vln za námořnickou latinu. Argumentovali tvrzením, že obří vlny nepřicházejí znenadání, ale předchází jim vlny narůstající výšky. Obří vlně by nemělo být těžké uhnout, protože její hřeben je poměrně úzký.

Námořníci si "stěny z vody" nevybájili

Oxfordští matematici Thomas Adcock a Paul Taylor ve spolupráci s australským kolegou Scottem Draperem z University of Western Australia v Perthu námořníky vyprávějící o „stěnách vody“ zvedajících se zničehonic z mořské hladiny rehabilitovali. Modelovali chování mořských vln a ve studii publikované ve vědeckém časopise Proceedings of the Royal Society A ukázali nejen to, že obří vlny mohou vznikat nenadále, ale také že jejich hřeben bývá podstatně širší, než se oceánografové domnívali.

„Vlny, kterými jsme se zabývali, vznikají v hlubokých vodách na otevřeném oceánu. Jsou zcela odlišné od vln, jaké vznikají v mělkých vodách při pobřeží a které většina lidí dobře zná,“ říká Thomas Adcock. „V hluboké vodě jsou vlny mnohem méně pravidelné a lze tu očekávat čas od času vznik velké vlny. Naše studie ukazuje, že v rozporu s předchozími předpoklady posádka lodi na moři nečelí postupně se zvětšujícím vlnám a obří vlna se může skutečně vynořit jakoby odnikud. Dochází k tomu proto, že obří vlny mají tendenci pohybovat se v čele skupiny několika vln.“

Adcock a jeho spolupracovníci došli k závěru, že pohyb vln na otevřeném moři má nelineární charakter. Modelovali vznik a pohyb mořských vln pomocí nelineární fyziky a výsledky jejich modelací zahrnují stovky simulací.

„Naše výsledky odpovídají tomu, co občas slyšíme od námořníků. Ti popisují „zeď z vody“, která se na ně valila na otevřeném moři a které nebylo možné se vyhnout. Také naše modely ukazují, že obří vlny mají mnohem širší hřeben, než to předpokládají tradiční modely založené na lineární fyzice. Znamená to, že v silné bouři nemůžete předpokládat, že budete varování před úderem monstrózní vlny. Námořníci musí naopak počítat s tím, že velká vlna se může objevit zcela nenadále.“