Monology o Evropě

Není žádný důvod, aby i diskuse na evropská témata nebyla podobného druhu. Diskuse mezi významnými ústavními činiteli z poslední doby je toho důkazem. Nyní se do ostrého sporu dostal prezident republiky Václav Klaus a předseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek. Oba tento spor vedou už z doby, kdy ještě Klaus byl na nynějším Zaorálkově místě a ten zase byl řadový poslanec.

Obě strany užívají tvrdých argumentů a snaží se stranu druhou buď umlčet, moralizovat nebo karikovat. Vše začalo tím, že prezident republiky Václav Klaus se ohradil proti kritice dvou evropských poslanců, kteří jeho argumenty označili za lživé a nepřímo ho vyzvali demisi v případě, když Česká republika proti prezidentovi vůli přijme evropskou Ústavu. Je třeba korektně připomenout, že právě proti této části jejich projevu se prezident nejvíce ohrazoval.

Je přece dosti nepřijatelné, aby evropští poslanci ze jedné suverénní země radili prezidentovi jiné suverénní země, co má dělat, když neprosadí své názory. Na straně druhé ovšem prezident této suverénní země nemá být citlivka a nemusí si z názorů evropských poslanců nic dělat, protože koneckonců oni si přece mohou v prostředí svobody slova říkat, co se jim zachce.

Obracet se hystericky na předsedu Evropského parlamentu s žádostí o vysvětlení je přehnané, připomíná to zážitky z dětství, kdy nám bylo často vyhrožováno, že si na nás ten či onen soused, kterému se nelíbil hluk nebo zakopnutý míč, půjde stěžovat do školy.

Předseda Poslanecké sněmovny názory evropských poslanců podpořil, protože koneckonců, i on si může říkat, co se mu zachce. Samozřejmě, ani on by neměl názory prezidenta moralizovat v tom smyslu, že škodí zemi a že by je jako představitel státu, jehož vláda prostřednictvím premiéra a ministra zahraničních věcí evropskou ústavní smlouvu podepsala, neměl své názory říkat. Prezident si může říkat, co chce, i když podle Ústavy zastupuje stát navenek se spolupodpisem premiéra.

Rozhodující v zahraniční politice jsou názory vlády a ty jsou zřejmé. Pokud ovšem prezident pochází z jiného politického tábora a svou odpovědnost za tento stav nese i vládní koalice, která nebyla schopna postavit vlastního průchodného kandidáta, pak je situace jistě složitá, ale přesto není možné prezidenta umlčovat. I on má svůj mandát.

Jak ale celou věc řešit, když by bylo potřebné, aby česká zahraniční politika zněla jedním hlasem? Mimochodem, žádná z hlav států Evropské unie, pokud v nich není prezidentský systém, se tak intenzivně, pokud vůbec, k evropské ústavní smlouvě nevyjadřuje. Ale je to přesto jednoduché. Za zahraniční politiku odpovídá vláda a prezidentovi názory jsou pouze jeho názory. Nikdo by se jich neměl bát, ale jsou to jen jeho názory.

Snad by mohl mít svůj smysl poslední návrh předsedy Poslanecké sněmovny Zaorálka, který přišel s konkrétní vizí věcné debaty nad otázkami evropské ústavní smlouvy a rolí České republiky v ní. Jenže platí, čím jsme začali. Česká veřejná diskuse je na špatné úrovni a je vedena monology. Zřejmě tak dopadne i uvažovaná diskuse, pokud se vůbec uskuteční.

Obě její strany totiž už v ní použili argumentů, které její věcnost skoro vylučují. Jestliže totiž například prezident volá po legitimnosti opačných názorů, než eurooptimistických a hodlá podle svých slov respektovat oponenty, ale zároveň je karikuje nepříliš vhodnými historickými přirovnáními, kam taková diskuse může vést? A jestliže naopak předseda Poslanecké sněmovny označuje prezidentovi názory za radikální?

Diskuse je v každém případě potřeba, demokracie je diskuse a diskuse je prostor k hledání pravdy, či k přibližování se k ní. Tato diskuse by ale měla mít určitou kulturu, aby byla k něčemu. Když posoudíme její současnou úroveň, jsou na místě spíše pochybnosti.