Moderní společnost a její vztah ke smrti

Obávám se, že masově to - bohužel- čekat nelze. O opravdové úctě k mrtvým svědčí totiž něco jiného než jen podzimní vycházka mezi hroby. Většina lidí se ostatně ani netají tím, že na hřbitov chodí tak nanejvýš jednou za rok, protože je na Dušičky na upravené hroby prostě hezký pohled. Ten ovšem dlouho nevydrží, jak vědí všichni kteří se na hřbitov podívají i mimo svátky. Výzdoba hrobů mizí, jen co za strážníky zaklapnou hřbitovní vrata. Kytice a věnce se nezřídka točí v prodejnách před hřbitovy znovu. Závěje spadaného listí na cestách nikdo neodklízí.

A to není zdaleka to nejpodstatnější. V naší zemi zemře ročně přes 100 000 lidí. O jejich pohřbívání soutěží na 450 pohřebních ústavů. V počtu krematorií a kremací drží ČR v přepočtu na obyvatele dokonce světový primát: v kremačních pecích končí 76 procent nebožtíků.

To ale zdaleka není jediná česká zvláštnost. V současné době se tu šíří jev, který má v Evropě stěží obdoby: na přání zesnulého proběhne pohřeb bez obřadu- tohle strohé sdělení obsahují rozesílaná parte čím dál častěji. Znamená to, že se v obřadní síni neuskuteční pietní akt, zesnulý je zpopelněn, rodina si vyzvedne urnu a uloží ji tam, kde uzná za vhodné. V Praze dosahuje počet takovýchto pohřbů už přes padesát procent. To je mnohem víc než jinde v republice.

Popel mohou pozůstalí třeba nechat rozprášit z balonu nad místem, které měl zesnulý rád. Nebo si urnu postaví do vitríny. Také se ale stále častěji stává, že nakonec si urny nikdo ani nevyzvedne a jejich obsah se po čase ocitne na hromadném úložišti. V Praze končí tímto způsobem asi pětina uren z pohřbů bez obřadu - a to i přesto, že popel skladují zaměstnanci krematorií mnohem déle, než je předepsaná půlroční lhůta.

Cizinci na šířící se zdejší zvyk pohřbívat bez obřadu jen nevěřícně zírají. Argument o nákladnosti pohřbů neberou: pohřby jsou relativně drahé všude na světě a v Česku navíc panuje v pohřebnickém byznysu tvrdá konkurence, která by měla tlačit ceny dolů. Kromě toho patří Česká republika co do zámožnosti obyvatelstva už spíš mezi evropský průměr než na okraj. Neobstojí ani námitka, že zesnulý si údajně žádné loučení nepřál: vždycky zůstává podezření, zda nechtěl ve skutečnosti jen vyjít vstříc svým drahým pozůstalým.

Ti si ovšem pohřbem bez obřadu nejvíc ubližují sami. Jak by jim řekl každý psycholog, k překonání ztráty blízkého člověka je zapotřebí civilizačních rekvizit a pohřební obřad patří k těm nejdůležitějším. V Česku zažíváme v tomto ohledu spíš extrémy: buď bez obřadu rovnou do komína, nebo se vší mafiánskou pompou do rodinné hrobky.

O stavu společnosti přitom vypovídá kultura pohřbívání víc, než jsme si ochotni připustit. Fakt, že se tady po desetiletí směly beztrestně ničit židovské a německé hřbitovy, nezůstal očividně bez následků. Matematici by určitě byli schopni spočítat, kolik desetiletí nám při současném trendu ještě zbývá do konce dušiček.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .